Milovníci půstu v Čechách

Velikonoce nelze kvůli obchodům obloženým beránky, zajíčky a barevnými pomlázkami přehlédnout ani v nejateističtější zemi Evropy. Během těchto aranžérských výkonů ale také vrcholí čtyřicetidenní období předvelikonočního půstu. Je to překvapivé, ale ani v Česku není stoupenců této askeze zase až tak málo. Všichni přitom tvrdí, že je to skvělé a že to má pro ně velký smysl.

Záře v očích

„Nejhorší byl první týden: mučil mě hlad a chutě, které jsem předtím nemívala, třeba na uherák. Pak temné síly pochopily, že nemají šanci, a v dalších týdnech jsem začala vidět všechno jasněji a srozumitelněji,“ vzpomíná na svůj první předvelikonoční půst dvaašedesátiletá sekretářka z pražské filozofické fakulty Marcela Kýrová. „V závěru mi tři lidé nezávisle na sobě řekli, že mi nádherně září oči.“ Tehdy před pěti lety do toho Marcela skočila opravdu razantně. Čtyřicet dní pouze pila vodu, bylinkové čaje a zeleninové šťávy. Byl to půst nad plán: církev nařizuje katolíkům jen půst od masitých pokrmů na Popeleční středu a Velký pátek. „Ježíš se čtyřicet dní postil na poušti, a tak jsem si řekla, že to zkusím taky,“ vzpomíná štíhlá světlovlasá žena, které byste hádali stěží padesátku., na den svého rozhodnutí. „Když má člověk hlad, je bdělejší pro duchovní věci. Díky půstu v sobě člověk odklízí nánosy bahna a špíny a pokouší se odkrýt boží jiskru, která je v…