Proč jsem chtěl být komunistou

Hornický synek František K. měl sice jen obecnou školu a pracoval jako železniční zřízenec, ale do kolonky znalost řeči si připsal i němčinu, protože byl z Postoloprt a za války sloužil u říšských drah ve Frankfurtu. Měsíc po konci války podepsal ve svých pětačtyřiceti letech přihlášku do Komunistické strany Československa a přijat byl bez řečí: před rokem 1939 byl přece pronásledován „za veřejné šíření komunistických myšlenek“, a navíc to byl straník z dřevních dob, který do strany poprvé vstoupil hned v roce 1921. Sice ji opustil o sedm let později, ale odpustili mu to.

Paní Jana se v mělnické Jeviněvsi narodila tři roky poté, co se postoloprtský drážní zřízenec dal podruhé ke komunistům. A o 37 let později ho následovala. Za ideovou pevnost dcery zemědělského dělníka, povoláním vedoucí vychovatelku, se ve školní družině základní školy „zaručily“ její kolegyně („Děti vede v duchu komunistické ideologie“), ona sama pak v povinném rituálu pochválila sovětskou okupaci Československa a v červnu 1982 dostala stranickou legitimaci číslo 1 149 302.

Šílené popelky

Tihle dva věkem i životními osudy vzdálení lidé se sešli na jednom místě: jejich příběhy tvoří částečku rozsáhlé ságy o sedmi milionech lidí, kteří tady v letech 1945 až 1989 prošli členstvím v komunistické straně. Dokumenty o tomto zástupu dnes – spolu s kartotékou předválečných…