Ostrava není černá. Tak jaká je?

Do Ostravy se divadelní režisér Radovan Lipus přistěhoval před patnácti lety. Tehdy město vnímal coby „uhranutý a žasnoucí divák“ jako „neskutečnou, nesrozumitelnou scénu zabydlenou tisícovkami aktérů, scénografii k nejrůznějším žánrům od antické tragédie přes vaudeville až k filmovému hororu“. Rozhodl se, že se v tomhle „živém divadle“ nepřiřadí k záplavě anonymních herců, a vybral si sólový part, který na ostravské scéně nelze přehlédnout: roli hlavního interpreta jejího genia loci. Jak ukazuje Lipusova čerstvá kniha Scénologie Ostravy, do své postavy se dokáže vžít přesvědčivě, nicméně jeho dramatické kreace bychom měli brát s rezervou.

Haldy měl stvořit Bůh

Ve své studii, již mu nyní vydalo nakladatelství Kant, Lipus píše, že mu nové město (pochází z nedalekého Těšína) zpočátku připadalo „děsivé“, „špinavé“, „páchnoucí“ a „nepřehledné“. Už z prvních stránek jeho průvodce ostravským prostorem s unikátním komplexem industriálních staveb je ale zřejmé, že právě tyhle zdánlivě negativní přívlastky dělají z Ostravy to, čím je tak fascinující. Právě v prostředí předem očekávaných východisek a závěrů je Lipus pevný v kramflecích. Sám si sice v úvodu stěžuje, že je Ostrava obklopena až příliš mnoha klišé (nemůže být „černá“, když má největší plochu zeleně na jednoho obyvatele ze všech…