Svět po Freudovi

Dějinným obdobím se často říká podle jediné, charakteristické osoby. Taková čest dlouho náležela králům či jiným nositelům moci, v novověku je však často nahrazují relativně bezmocní intelektuálové, kteří svou éru neutvářejí politickými skutky, zato však vyjadřují jejího ducha. Machiavelli, Voltaire nebo Goethe se stali značkou pro široký komplex kulturně historických úkazů, o kterých třeba ani nevěděli. Podobně emblematické osobnosti má i dvacáté století. Dalo by se nazvat třeba po Einsteinovi, Picassovi nebo Kafkovi, čelné místo mezi kandidáty však jistě náleží Sigmundu Freudovi. Mediální rozruch kolem 150. výročí jeho narození demonstruje, jak epochální význam mu je stále přisuzován. Nápadná je však i podivná nejistota nad otázkou, v čem vlastně onen význam spočívá. Byl Freud geniální badatel a lékař, nebo spíš nápaditý esejista s mimořádným smyslem pro psychologii? Má psychoanalýza, obor, který založil, blíž k přírodním vědám, nebo spíš k novému náboženství? Mnohým se Freud jeví jako pronikavý, avšak příliš dobrodružný myslitel, který dosáhl největších úspěchů hlavně na mediálním trhu. Někteří jej dokonce pokládají za šarlatána, jenž za pomoci sugestivního pojmosloví oděl do hávu vědy jakési podezřelé šamanství. V každém případě však nutno konstatovat, že před ním byla západní civilizace podstatně jiná než po něm. A to nejen navenek, ale především v tom, co si o sobě sama myslela.

V…