V džínách a na kole na operu

O boční stěnu berlínské Státní opery se opírá asi třicet kol a čekající publikum připomíná spíš návštěvníky jazzového festivalu nebo kina. Džíny, trička, lahve minerálky a zámky od bicyklů v rukou. Zbývá hodina do začátku barokní opery Henryho Purcella Dido a Aeneas a už před představením je znát, že berlínský hudební život je unikátní a inspirativní fenomén.

Můj přítel dirigent

Krátce před osmou doráží do Státní opery menšinová část nastrojeného operního publika a smísí se s ostatními. Dido a Aeneas v choreografii a režii Sashi Waltzové má už od únorové premiéry skvělou reputaci, ale Státní opera ji hraje zřídka. Není jednoduché dát dohromady všechny interprety, a navíc je inscenace technicky náročná: celý první akt odvedou tanečníci jako akvabely v obrovském akváriu postaveném přímo na scéně. Špičková profesionalita a moderní přístup ke klasice je obecným znakem dobrých berlínských inscenací, ale tohle je něco víc. Mezi hledištěm a scénou proudí čistá radost z hudby, tance a nápadů. Džíny i večerní róby nakonec vstávají, aplaudují a volají bravo s vervou jako na rockovém koncertě.

Nasedáme do autobusu 200, který každý večer nasazuje posily, protože na jeho trase končí všechna představení. Projíždí Unter den Linden směrem do západní části města a nabírá diváky vycházející ze Státní opery, Konzerthausu, Komické opery a Filharmonie. Pokaždé totéž neformální publikum, jaké…