Mimochodem

Stará sosna se skoro nezměnila. Křivila se nad paloukem jako obří bonsaj, prastará, přerostlá zmenšenina borovice, zatímco stromy okolo se z útlých kmínků vyvinuly v lesní velikány. V roce 1965 se tady naše parta z devítiletky pomocí žiletky indiánsky pobratřila. Maličko jsme se řízli na předloktí a vzájemně se dotkli rankami, aby se krůpěje krve smísily. Bylo nám třináct. Ještě dva tři roky jsem bral kotlíkářské ideály vážně, ale pak jsem odložil batldres i tele a do přírody nadále jezdil spíš se slečnami a v civilu.

Letos mne pobratimové pozvali na staré tábořiště u příležitosti čtyřicátého výročí pokrevní iniciace. Sešlo se nás tu sedm, z toho jen dva v kostýmech, kvůli nimž na nás policie prezidenta Novotného pořádala hony. Orvané džíny, zaprášené křusky a zbytky vysloužilé vojenské výstroje nám tehdy dodávaly pocit vyděděnců, jimž nezbývá než přespávat na holé zemi pod širým nebem, neboť se hrdě rozešli s pokrytectvím tzv. slušné společnosti. Připadali jsme si romanticky a malebně, čas ovšem pokročil, šarm mládí vyšuměl a barvité rozedranosti zůstali věrní už jen bezdomovci. Ti nejzuboženější patří k mé generaci: formovala nás stejná dobrodružná četba, bigbít, hesla hippies i Kudějovy historky o toulkách s Jaroslavem Haškem. Dělí nás jen křehká hranice. Pod starou sosnou mne napadlo, že právě oni snad nejdůsledněji naplnili naše klukovské sny.

Za nezávislost se platí a konce mohou být strašlivé. Nedávno v Praze dva postarší bezdomovci vzpláli –…