Mimochodem

Každý věk má své tužby. Po období nevázaných erotických fantazií následují v lidském životě obvykle sny o šťastném bydlení, a to nejlépe ve vlastním domě. I ty se dají spřádat nad obrázky v barevných časopisech, kreativnější povahy však běžná nabídka neuspokojí. Vymýšlejí si, jakým důvtipným detailem svůj domov ozvláštnit, aby vynikla jedinečnost jeho obyvatel.

Na počátku úmorného budování bývá leckdy poeticky křehká představa japonské zahrádky, jenže po dokončení hrubých prací nezbývají často síly ani na odklizení českého bordelu. Sen o bydlení ve vlastním by se měl dotáhnout najednou se všemi detaily, jinak se neuskutečněné dodělávky změní v noční můru. Toť ovšem rada, za jakou bych si od vysílených stavebníků bez peněz zasloužil poslat ještě dál než do háje.

Když jsem pomalu před čtvrtstoletím koupil ruinu domu, také jsem si vymýšlel, jakou barvu bude jednou mít nová omítka či plot. S ženou jsme se přeli, co za strom či keř před něj vysadíme, aby se mu říkalo, jako v čínské poezii či anglosaských detektivkách – třeba U tří jív, U červené jeřabiny nebo U zlatého deště. Jenže dnes, když jej občas při návratu z města spatřím jakoby cizíma očima, pomyslím si, že být kolemjdoucím, nazval bych tu nedodělanou barabiznu s neurotickým jezevčíkem za brankou nejspíš U psího trusu. Ne-li jadrněji.

Nedávno jsem zjistil, že dům získal jméno i bez jezevčičího přičinění. Když se chlapi v hospodě dohadovali, kde to vlastně bydlím, shodli se na nezaměnitelném…