Takový normální výlet do Birkenau

„Vy dacani, náš rod vás všechny přežije!“ hrozí pěstí ze svého sedadla svátečně oblečený Antonín Lagrin. Osmnáct Romů souhlasně přikyvuje. Za okny autobusu se táhne zelená planina přerušovaná dlouhými řadami rozpadajících se cihlových komínů. „Mysleli jste si, že nás tady všechny dostanete! A kde je vám konec.“ Výprava moravských Romů přijela do Osvětimi uctít památku svých umučených příbuzných.

Na vlastní kůži

Bílá karosa se zvolna probíjí pošmourným letním ránem. Uvnitř tlumeně teskní cikánské melodie a necelá dvacítka pasažérů ve slavnostní černi vyráží na cestu. „Stará Hrbačka tam taky byla a Holomkovci, Bystřičtí… ode mě skoro celá rodina, zůstalo tam šest bratrů, ale naši se vrátili,“ vysvětluje svou přítomnost v tomto zvláštním zájezdu Antonín Lagrin. Cesta ubíhá rychle, na polských hranicích nikdo nestaví a pan Lagrin dává vesele k dobru zážitky z obchodních výjezdů do Polska za totality, kdy dovážel svetry a lesky na rty. „Vy jste si tu parádu kupovali a my ji odtud pašovali,“ směje se. Atmosféra v autobuse se čím dál více podobá školnímu výletu. Účastníci luskají prsty do rytmu písniček a příběhy se jen hrnou. Hlavní hvězdou zájezdu je téměř osmdesátiletý Anton Hlaváček, jenž prošel čtyřmi koncentračními tábory a který všechny útrapy díky svému mládí a zednické profesi přežil. Vypráví útržky svého příběhu a…