2004/21

V dnešním multikulturním světě není nic neobvyklého, když si lidé frustrovaní globalizovanou západní kulturou volí totožnost blízkou svému srdci. Někdo se cítí být Keltem, jiný nosí v srdci rastafariánského boha Jah, další nalézá své pravé já při praktikování asijských bojových umění. Přijetí náhradní kulturní identity už dávno přestalo být něčím výstředním, spíše se zdá, že je to stále častější lék na neurózy moderní doby. Výtvarnice Magdalena Konečná (68), jejíž průřezovou výstavu je ještě tento týden možné vidět v Muzeu romské kultury v Brně, se od útlého věku cítí bytostně spřízněná s Romy: „Moje mentalita není mentalita bledých tváří,“ prohlašuje rozhodně.

Slovem veredas se v brazilské portugalštině označují cesty vedoucí k oázám. Proto když v 70. letech poprvé vyšel v českém překladu román klasika brazilské literatury Joăa Guimarăese Rosy Velká divočina: Cesty s titulem zkráceným o slovo za dvojtečkou, z knihy jako by se vytratilo důležité poselství: naděje, že z chaosu světa se nakonec dá najít cesta ven. Po třiceti letech bylo nedávno Rosovo stěžejní dílo vydáno znova, tentokrát sice s úplným názvem, ale opět s minimální odezvou v médiích. Je to škoda – člověku, který poctivě hledá smysl svých dní, může být tahle velkolepá metafyzická sonda do podstaty dobra a zla nedocenitelným průvodcem.

Říká se, že co člověka nezabije, to jej posílí. V jistém smyslu to potvrzují i knižní autobiografie lidí, kterým se podařilo přežít peklo rozličných válek, diktatur a koncentračních táborů. Dnes sedmadvacetiletá China Keitetsi, která jako dětský voják bojovala v povstalecké armádě budoucího ugandského prezidenta Yoweri Museveniho, jako by se však do zmíněného pravidla nevešla: přestože si její vzpomínková kniha Musela jsem zabíjet, kterou nyní v českém překladu vydalo nakladatelství Motto, nijak zvlášť nelibuje v líčení krutostí, mezi řádky dýchá až nepopsatelnou hrůzou, smutkem a beznadějí.

Zoolog a evoluční biolog JAN ZRZAVÝ se narodil roku 1964 v Praze. Vystudoval biologii na Karlově univerzitě, dnes působí jako profesor na Biologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, kde se zabývá především fylogenezí živočichů; před dvěma měsíci byl jmenován prorektorem JU pro vědu a výzkum. Kromě publikací ve vědeckých časopisech je spoluautorem knihy Jak se dělá evoluce (Praha, 2004), připravuje vydání knihy Proč se lidé zabíjejí. Jan Zrzavý je svobodný.

Neumějí doma najít cestu z bídy a věří, že v Evropě panuje blahobyt. Prodávají všechen svůj majetek a vyrážejí tajně přes moře. Pokud nezahynou ve vlnách, čeká je nový život ve světě, kterému nerozumějí a který nerozumí jim. Ve světě, který nemají rádi a který nemá rád je. I když se po teroristických útocích v Madridu propast mezi Evropany a Maročany prohloubila, vzdálenost zůstává stejná. Přes pouhých čtrnáct kilometrů slané vody připlouvají na evropský kontinent lidé, které čím dál víc Evropanů považuje za Nebezpečí.

„Stačí jeden den, a všechno může být jinak,“ říká známá indická spisovatelka Arundhatí Royová ve svém bestselleru Bůh malých věcí, kde krátká romance středostavovské Indky s členem kasty nedotknutelných náhle rozvrátí život její rozvětvené rodiny. Podobně si mohl 13. května povzdychnout po sečtení hlasů v indických volbách i premiér a lídr dosud vládnoucí Národní demokratické aliance (NDA) Atál Bihárí Vádžpejí. Navzdory všem předpovědím jeho Indická lidová strana (BJP), která je hlavní silou a tmelem vládnoucí koalice NDA, ztratila několik desítek křesel v dolní komoře parlamentu Lok Sabha a vládu utvoří dosud opoziční levicová koalice vedená Indickým národním kongresem (INC).

Už přes dva týdny Spojenými státy otřásá skandál, za nímž stojí armáda, dosud vždy hrdý symbol Ameriky. Ponižující a nelidské zacházení s iráckými vězni v bagdádské věznici Abú Ghraíb zahýbalo americkou společností v míře nevídané. TV zprávy začínají informacemi o dalším vývoji skandálu, deníky na titulních stránkách přinášejí nové a nové fotografie týrání vězňů, tématu věnují většinu času i debaty v rádiích. Vražda obchodníka Nicholase Berga jako odplata za zacházení s iráckými vězni minulý týden tuto smutnou atmosféru v americké společnosti ještě umocnila.

Z účtů uhelných společností a ze státního rozpočtu odtečou ročně miliardy korun na zahlazení následků těžby, které by měly vdechnout měsíční krajině nový život. Děje se tak? Bližší pohled ukazuje, že s povinností rekultivovat dostávají uhelné společnosti do rukou moc dělat si s jimi zničeným okolím, co chtějí.

Před rokem se jedné velké stavební firmě jménem Skanska zachtělo zakázky v Hradci Králové. Její zástupci proto zašli za tamními politiky s nabídkou – postavíme vám krásné nové sídlo. A politici nezklamali: bez váhání sehráli ukázkové představení, jak se dá v Česku šikovně jít vlivným byznysmanům na ruku.

Od časného rána proudí do českobudějovického kulturního domu Metropol desítky svátečně oblečených lidí. Už z dálky jim ukazují cestu na šedém mramorovém obkladu čtyři tučně vyvedená červená písmena K S Č M. „Fuj, hanba,“ zdraví příchozí dva mladíci sedící na lavičce před Metropolem. „Jen počkejte, vy ještě uvidíte, a nebude to dlouho trvat,“ křičí na ně od vchodových dveří rozzlobený starší muž. Je sobota osm hodin ráno, šestý porevoluční sjezd bolševiků právě začíná.
Delegáty vítá z pódia dechovka. „No, mně by spíš bodlo něco pro mladší generaci,“ glosuje snahu muzikantů místopředseda strany Jiří Dolejš a hází kolem sebe jeden úsměv za druhým. Ne každý mu jej ale opětuje, na mnoha tvářích je vidět nasupený výraz. „Co tady dělají ty hvězdy Evropské unie?“ rozhořčuje se starší muž u baru, na jehož portálu zbylo pár žlutých hvězd po nedávných oslavách vstupu země do EU. „To má být provokace?“ Další úvahy mu ale utínají pořadatelé: „Všichni do sálu. Soudruh Grebeníček bude mluvit.“

„Žádám paní poslankyni, aby se okamžitě omluvila. Jak je možné, že v civilizované společnosti někdo ve sněmovně prohlásí, že se v ústavech nenacházejí kvalitní děti?“ hrozil se lidovecký poslanec Josef Janeček nad slovy komunistky Květoslavy Čelišové. Ano, jsou to hrozná slova. Ale horší než slova je realita, kterou se Čelišová pokusila vystihnout. Lidovecké zákony o utajovaných porodech a o zrychlení adopcí, které minulý týden schválila sněmovna, tuto realitu stvrdí.

Čtrnáct ze šestnácti klubů první ligy má být podle páteční MF Dnes zapleteno v úplatkářském skandálu, který teď otřásá českým fotbalem. Ještě jednou: čtrnáct ze šestnácti. To je jedním slovem šílené. Tento případ už dosáhl rozměrů, které nedovolují nějaké polovičaté řešení – buď policie první ligu po právu úplně zničí, anebo se podobně monstrózním způsobem znemožní sama. V čistotu českého fotbalu však po květnu 2004 nemůže věřit nikdo.
Na fotbalové korupci zaráží její odzbrojující přímočarost, která svědčí o samozřejmosti, s jakou se to všechno děje. Kluboví funkcionáři – jak dokládají zveřejněné údaje z policejních odposlechů – do mobilů nabízejí rozhodčím statisícové úplatky. A pak žádné složité a maskované převody peněz na konta ve Švýcarsku či v Karibiku, hotovost se předává pěkně z ruky do ruky na benzinové pumpě nebo v podzemních garážích.