Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Téma

Hrozba přichází z Afriky

Neumějí doma najít cestu z bídy a věří, že v Evropě panuje blahobyt. Prodávají všechen svůj majetek a vyrážejí tajně přes moře. Pokud nezahynou ve vlnách, čeká je nový život ve světě, kterému nerozumějí a který nerozumí jim. Ve světě, který nemají rádi a který nemá rád je. I když se po teroristických útocích v Madridu propast mezi Evropany a Maročany prohloubila, vzdálenost zůstává stejná. Přes pouhých čtrnáct kilometrů slané vody připlouvají na evropský kontinent lidé, které čím dál víc Evropanů považuje za Nebezpečí.

vobrazek_903.jpeg
Fotografie: Policisté a záchranáři v Tarifě: Vítejte. Foto Piet Den Blanken / IRC • Autor: Respekt

Neumějí doma najít cestu z bídy a věří, že v Evropě panuje blahobyt. Prodávají všechen svůj majetek a vyrážejí tajně přes moře. Pokud nezahynou ve vlnách, čeká je nový život ve světě, kterému nerozumějí a který nerozumí jim. Ve světě, který nemají rádi a který nemá rád je. I když se po teroristických útocích v Madridu propast mezi Evropany a Maročany prohloubila, vzdálenost zůstává stejná. Přes pouhých čtrnáct kilometrů slané vody připlouvají na evropský kontinent lidé, které čím dál víc Evropanů považuje za Nebezpečí.

Reklama
Reklama

U nás v Maroku

Na trávníku nedaleko vodopádů Cascades d’Ouzoud sedí se svými kamarády Mohammed (20). Na sobě má nové džíny a tričko, na nohou trekingové boty a na hlavě baseballovou kšiltovku. Studuje na právnické fakultě v Marrákeši, mluví arabsky, berbersky, francouzsky a slušně anglicky s americkým přízvukem. Mohammedovi američtí kamarádi Michael a Paul pracují v berberských horských vesnicích pro humanitární organizaci a Mohammed si u nich přivydělává na studia – tlumočí, vaří, pere a uklízí. Vzali ho s sebou na výlet. Všechno, co má na sobě, dostal od nich.

Cesta zpátky do hor je v přeplněném, rozhrkaném autobuse k nepřečkání. Vede přes městečko – chudé a zběsilé. Po rozpálených ulicích popojíždějí v oblacích výfukových plynů polorozpadlé rachotiny a bez ustání troubí. Na chodnících se proplétá dav mužů v dlouhých dželabách i v evropských kalhotách a košilích. Je vedro a na kusy masa na pultech řeznictví usedají černá hejna much. Lidé posedávají ve stínu a nehybně hledí před sebe. „Většinou jen tak s něčím obchodují a nemají co dělat,“ komentuje ty obrázky Mohammed. On sám pochází z podobného místa kousek dál na jih. Jeho rodiče se tam i s pěti sourozenci přestěhovali z hor. Maminka pase za městem krávu a mléko prodává na trhu. O otci Mohammed mluvit nechce. Sourozenci pomáhají s rodinným rozpočtem, jak se dá – dělají poslíčky, pomáhají na tržišti.

Podél cesty do vesnice putují na oslech ověšených plastikovými kanystry pestrobarevně oblečené berberské ženy a děti. Když dorazí ke vzdálenému prameni, řadí se u něj do fronty a při pohledu na bílé tváře cestovatelů si zakrývají obličeje. „Ženy tady dělají vlastně všechno,“ vysvětluje Mohammed. „Jejich muži jsou většinou ve městě a nebo v Evropě. Lidí v horách už je moc a pole je neuživí.“

Mohammed chce žít jako jeho bílí kamarádi. Na sobě má vždy čisté evropské oblečení. Přes rameno si hrdě háže horolezecký batoh. Baseballovou čapku prakticky nesundává a večer nám předvádí Paulovo horolezecké vybavení. Až Paul odjede, bude všechno jeho. „Uteču odtud,“ líčí Mohammed svou budoucnost. „Nic tady není, nikdy nenajdu práci. Právníkem se nestanu, to bych musel mít hromadu peněz na úplatek pro úředníky.“ Paul sice kamarádovi slíbil, že mu v Americe zařídí stipendium, ale až za oceán se Mohammed přece jen nechystá. „Nepodaří se to, nedají mi víza.“ Jedna možnost však zůstává otevřená. Nedaleko odsud, doslova na dohled, leží Evropa. „Znám spoustu lidí, jejichž známí už tam jsou. Telefonují domů a říkají, že si vydělají peníze pro celou rodinu. Chci žít jako všichni u vás a chci pomoct mámě,“ vysvětluje Mohammed a rozvěšuje před domem Paulovo vyprané prádlo.

Dva pokusy

Maročané se neliší od miliard lidí třetího světa – chtějí dosáhnout na všechno, čeho si užívá Evropa a Amerika. Jenže na rozdíl od ostatních chudáků mají svůj cíl na dosah. Dělí je od něj pouhých čtrnáct kilometrů rozbouřeného moře. Kdykoli si mohou zajít na pláž a prohlédnout si oparem zamlžené obrysy evropského pobřeží na opačné straně Gibraltarské úžiny. Do pláží i skal tady buší nelítostné šedozelené vlny Atlantického oceánu a v noci se na obou stranách úžiny v poryvech větru mihotají oranžová světla pouličních lamp.

Zatímco bílého turistu stojí cesta výletním parníkem do marockého Tangeru sedmačtyřicet eur na den, Maročané to tak jednoduché nemají. Už samotný pas je pro chudého zemědělce z hor těžko řešitelný problém. Do pasu jim úředník musí vlepit turistická víza. Ovšem pouze pokud předloží potvrzení, že mají trvalé zaměstnání, výpis z bankovního účtu, zpáteční lodní lístek nebo letenku, pojištění a třicet eur na každý den pobytu. Lidé, kteří si to mohou dovolit, z Maroka odcházet nepotřebují.

Příslib bohatství přesto svede na marocké pláže každý rok mnoho desítek tisíc Afričanů. Zaplatí převaděčům a ti s nimi vyrazí na gumových člunech do vln. „Cena se pohybuje okolo 2000 eur, každá slušná mafie má v ceně aspoň dva pokusy,“ protírá si unavené oči v oprýskané budově naproti přístavu ve španělské Tarifě Juan Trivińo. Juan je pekař a už téměř patnáct let po noční šichtě vykonává dobrovolně a zadarmo funkci prezidenta místního Červeného kříže. Jde o to vytáhnout z vody co nejvíce topících se nelegálních přistěhovalců.

„Začali přijíždět v devadesátých letech, tehdy bylo kvůli olympiádě v Barceloně a světové výstavě v Seville zapotřebí spousty dělníků ve stavebnictví. Od té doby je jich stále víc – k Maročanům se před dvěma lety přidali černoši ze subsaharské Afriky. Loni jsme jich jenom tady vytáhli asi čtyři tisíce. Kolik se jich utopí, to samozřejmě nikdo neví, myslíme si, že tisíce,“ vypráví pekař-záchranář. V tmavé chodbě sídla Červeného kříže se kupí deky a obnošené šatstvo od anonymních dárců z celé Tarify. „Když sem přijedou, jsou naprosto vyčerpaní a podchlazení. Na devítimetrové čluny jich mafie nacpe klidně šedesát, přepadávají přes okraj, dřepí ve studené vodě a na nohou mají popáleniny od benzinu. Vyrážejí v noci a někdy bloudí úžinou i dva dny. Často nikdy před tím neviděli moře a neumějí plavat. Nejhorší je vidět ty obrovské chlapy brečet strachy,“ popisuje cestu do Evropy Juan Trivińo. K ruce má přibližně šedesát mladých dobrovolníků a za zády veřejné mínění městečka. Rozbouřené moře totiž není jediným nepřítelem emigrantů na loďkách.

„Bylo to nejhorší ráno mého života. Na ten pocit bezmoci už nikdy nezapomenu,“ vypráví před krytým bazénem postaveným vedle atlantické pláže v jihošpanělské Tarifě paní Juana Sánchez Rodríguez. Je jí sedmdesát tři let a vzpomíná, jak na vlastní oči viděla hon na lidi, kteří se pokusili překonat propast mezi dvěma světy bez povolení. „Ráno jsem se procházela po pláži a viděla jsem přistávat loďku. A najednou všude okolo policajti a nad hlavou vrtulník! Byl to hrozný zmatek, helikoptéra řvala a vítr shazoval ty lidi do vody. Většinou si lehli na pláž s rukama za hlavou, takhle,“ ukazuje stará paní, „ale čtyři se rozběhli po pláži a chtěli někam utéct, jenže je všechny chytili.“ Juana ukazuje třesoucí se svraštělou rukou na nabílenou zeď místního fotbalového hřiště. Na stěnu někdo nastříkal černým sprejem nápis: Nikdo není nelegální. Ve skutečnosti je nelegálních přistěhovalců z třetího světa jenom ve Španělsku přes milion.

Setkání se španělskou policií je pro Maročany katastrofou – když je po strastiplné plavbě chytí, nemilosrdně je vrátí zpátky, odkud přišli. Vláda pořídila pro místní Guardiu Civil výkonný Integrovaný systém ochrany úžiny. „Je to úžasný německý systém složený z radarů a infračervených kamer,“ pochvaluje si v tarifské policejní služebně kapitán José Ochoa. „Přišel nás na více než 100 milionů eur. Zachytí až devadesát procent všech bárek. Až systém zavedeme po celém pobřeží, problém s nelegální migrací se vyřeší.“

V baru za rohem se záchranáři kysele smějí. „Kapitán je prima chlap, ale musí říkat, co po něm nahoře chtějí,“ říká pekař Juan. „Ve skutečnosti nemají lidi, aby je pochytali. Zaplaťpánbu.“ Tarifa, která bývala ještě nedávno nuznou komunitou rybářů, je na straně černých pasažérů. „Taky jsme museli odcházet z domova, protože jsme nic neměli, tak jako oni,“ říkají záchranáři v baru. V osmdesátých letech, když se Španělsko stalo jako chudý příbuzný čerstvým členem tehdejšího Evropského společenství, se však na větry ošlehanou výspu Evropy usmálo štěstí – městečko objevili vyznavači windsurfingu. Dnes se bývalým rybářům daří dobře. V křivolakých uličkách starého města se blyští výlohy předražených butiků se značkovým sportovním zbožím, zatímco v kavárnách s názvy Tuareg či Marrákeš vyhrává z rádia berberské techno a navozuje multikulturní atmosféru. Podél pláží se táhnou kempy a hotely a z výletních lodí v přístavu se do luxusních autobusů batolí západní turisté.

Obyvatelé Tarify na svou vlastní bídu nezapomněli a neotřásly jimi ani atentáty v Madridu. „My tady nepotkáváme fundamentalisty, taháme z vody vyděšené lidi nebo mrtvoly. A musíme se dívat, jak policie ty, co přežili, chytá jako zvěř. Já chápu, že politikové a policie mluví o regulaci – něco říkat musí. Ale my si myslíme, že by se měly hranice otevřít. Vůbec není jisté, jestli by jich přišlo víc, zato by se nemuseli topit tady v úžině a mohli by se kdykoli vrátit zpátky. A navíc: technickými prostředky se to stejně zastavit nedá. Ti lidé jsou ochotní riskovat život. A dokud to tam na druhé straně nebude lepší, budou to dělat dál. Španělsku nezbývá než se snažit zlepšit život lidí v Maroku,“ říká šéf tarifských záchranářů Juan a jeho ramenatí kolegové souhlasně přikyvují.

Vůbec tady nejsou

„Běželi jsme po pláži do hor. Řekli nám, že se máme dostat na silnici a zastavit si taxíka. Že máme jet do El Ejida,“ vypráví marocký čtyřicátník s tvrdými rysy a strništěm ve tváři. Silný jarní vítr víří prach a vzdouvá prádlo přichycené provizorně na šňůrách natažených mezi šedými stěnami betonových krychlí. Kousek dál postává pestrobarevná dvacítka Afričanů. Jsme tři sta kilometrů na východ od Tarify, na okraji andaluského městečka El Ejido. Většina šťastlivců, kterým se podařilo překonat nástrahy Gibraltarské úžiny a proklouznout policii, si svou jízdenku do Evropy přichází odpracovat právě sem. Jsou často negramotní a nevzdělaní a kromě svých rukou nemohou nabídnout vůbec nic.

El Ejido potřebuje pracovní sílu. Ze zaprášené vesnice v poušti, odkud se hromadně odcházelo za prací do západní Evropy, se v osmdesátých letech stalo díky investicím a pokroku techniky obří zelinářské středisko pokryté skleníky. Chudí majitelé zdejší půdy, kteří často pocházejí z přilehlého pohoří Sierra Nevada a k místu nemají žádný vztah, zbohatli přes noc. „Majitelé tady nežijí, na provoz svých skleníků najímají správce. Přišli k tomu náhle, chtějí peníze,“ vykládá za volantem terénního auta Maročan Querim Abdelkrim El Idrissi, který se tu pod hlavičkou Červeného kříže snaží pomáhat svým krajanům. Do Španělska se přiženil, vystudoval tady jazyky, a než nastoupil v El Ejidu, pracoval pět let jako tlumočník na policii.

Querim už dvacet minut zoufale bloudí po prašných cestách mezi skleníky a skladišti. „Kruci, tady někde to přeci muselo bejt.“ Z vesnice vyrostlo město utopené v nepřehledné změti fóliáků. Za posledními budovami začíná anonymní továrna na peníze – prostor, ve kterém se nikdo nevyzná a není problém se v něm ztratit. Zemědělskou továrnu zaplavila laciná pracovní síla z Afriky a východní Evropy. „Kolik tady pracuje a žije lidí, nikdo neví. Nelze to spočítat, všechno se tady mění ze dne na den,“ říká Querim a zajíždí s autem do dalších a dalších uliček. Různé odhady uvádějí desítky až stovky tisíc dělníků, drtivá většina z nich tu je načerno. Konečně zastavujeme na betonovém plácku před starou stavební buňkou. Ze dveří obydlí váhavě vychází čtyřicetiletý Maročan Abdel Aziz.

Abdel připlul do Španělska na člunu před pěti lety. Na cestu negramotného rolníka se složilo celé rozvětvené příbuzenstvo. „Slyšel jsem, že je tady práce. Známí posílali domů peníze a říkali, že se tady dá vydělat,“ říká Abdel. Sám nemá pracovní smlouvu ani povolení k pobytu, neumí španělsky, neumí si nic přečíst. Na radu kamarádů se vydal do stanice Červeného kříže, kde dostal kartičku zdravotní pojišťovny. Ta mu zajišťuje základní ošetření v nejnutnějších případech a je jeho průkazem totožnosti – díky ní si může třeba otevřít konto v bance. Práce začíná v sedm ráno, v poledne je třicetiminutová pauza, a pak zase do osmi. Sklízí se sedm dní v týdnu za třicet eur na den. Abdel nemá nárok na dovolenou, farmář za něj nemusí platit daně a pojištění. „Majitelé s tím nemají problém,“ vysvětluje Querim, „na těch dvacet tisíc obrovských skleníků připadají dva kontroloři.“

Nelegální dělníci z Maroka bydlí zastrčení mezi skleníky a do města to mají mnoho kilometrů pěšky. Stýkají se pouze mezi sebou. Mluví pouze arabsky. Ty šťastnější nechávají majitelé přebývat v betonových kobkách odměnou za to, že hlídají skleník. Ostatní se musí spokojit s cáry igelitu napjatými na několika klaccích a kusy koberců na zemi. Pro vodu se jezdí kolektivně starým autem pět kilometrů.

Abdel říká, že se mu v El Ejidu nelíbí. „Podívejte se okolo sebe, copak je tohle nějaký život? Majitel mi nedá smlouvu, bez smlouvy nedostanu pracovní povolení ani povolení k pobytu. Farmářům to přitom prochází, kdežto mě můžou kdykoli vyhostit.“ Zpátky domů se Abdel přesto nechystá. „To přeci nejde, je to moje jediná šance. Jsme chudí. Musím splatit velký dluh a musím živit rodinu. Věřím, že bude-li tomu Bůh chtít, budu se mít dobře. Nebude-li, stejně nemohu nic dělat.“

Nejrozšířenějším pocitem mezi Maročany je zklamání. „Evropu jsem si představovala jako spravedlivé a bohaté místo, kde je všechno podle pravidel,“ říká Hanane El Mansouri (24), dcera marockého pastýře. Její otec získal ve Španělsku pracovní kontrakt, díky němu svůj pobyt zlegalizoval a pozval do země rodinu. Hanane se tehdy chystala nastoupit v Maroku na univerzitu a učitelé ji před cestou zrazovali. Vidina však byla příliš lákavá. „Krátce po našem příjezdu se na statku objevil kluk, co přijel na loďce přes úžinu, a protože byl ochotný pracovat za třetinu a bez pojištění, chovatel otce vyhodil a vzal jeho,“ vypráví Hanane. „Rázem jsme byli bez peněz a nezbývalo nám, než se přesunout do El Ejida a začít dělat načerno ve sklenících. Všechno jsme to přežili. Díky Bohu, který nás dělá silnější, než jste vy.“ Hanane strávila prací v padesátistupňovém vedru pod fólií pět let. Časem se jí podařilo zvládnout španělštinu a začala pomáhat Červenému kříži jako tlumočnice. Dnes už ji organizace zaměstnává a ona si ještě chodí o víkendech přivydělávat do telefonního kiosku. Díky oficiálnímu kontraktu u Červeného kříže teď Hanane mohla začít dálkově studovat na španělské univerzitě. „I kdybych v Maroku vystudovala, nikdy bych neměla dost na to, abych mohla podmazat úředníky a povolání vykonávat. Tady se nakonec snad přeci jenom stanu právničkou a budu pomáhat našim lidem. Ze šedesáti procent jsou to nevzdělaní lidé z vesnic. Ti se odsud ze skleníků sami nikdy nedostanou.“

Večer se maročtí dělníci scházejí před příbytky k dlouhým debatám. „Evropa není lepší, je jenom bohatší. Vy máte pokrok, který jste získali rabováním kolonií. Ale my jsme věřící lidé a máme v sobě hodnoty, které byste si od nás mohli vzít,“ vysvětluje svůj pohled Monir, který pracuje v El Ejidu tři roky. Monir odmítá mluvit španělsky a své myšlenky nám vzkazuje přes tlumočníka. „Vlastně je to jakýsi obchod – vy máte všechny ty moderní věci a my přinášíme víru. Navzájem se potřebujeme.“ Nejsme si tím tak jisti. „Ale vy se musíte připravit na to, že islám zvítězí,“ reaguje náhle na naše námitky Monir. „Stojí to přeci v Koránu.“

Směrem do centra plast přechází v beton a beton v mramor. Ulice městečka lemují výkladní skříně s luxusním zbožím. Nejbližší podobné jsou v Madridu. Bez lidí, jako je Abdel a Monir, se místní hospodářský zázrak neobejde, v centru města se ale tisíců marockých dělníků zašitých mezi skleníky bojí a snaží se na ně příliš nemyslet. „Nic vám o tom nepovím,“ odbývají otázky na soužití penzisté na lavičce. „Nic proti nim nemám, ale sem nechodí, naléváme tady alkohol,“ říká barman v jedné z restaurací. „Pravdou je, že by se bez nich El Ejido neobešlo.“

Nedaleko náměstí visí za výkladní skříní realitní kanceláře La Bahía desítky inzerátů na pronájem bytu. Neměli by jeden pro naše kamarády z Maroka? „Mezi námi,“ říká bez obalu mladík za pultem, „pro Maročany nic nemáme. Maročané všechno zdemolují.“ V samotném středu města se tyčí nová monumentální mramorová budova radnice. Hodiny právě ukazují poledne. „Pan starosta tady není a myslím, že tento týden na vás čas mít nebude,“ říká Miguel Clément, mluvčí radnice. „Byli tady ze švýcarské televize a tvrdili, že imigranti žijí ve slumech. U nás ale žádné slumy nejsou.“ Jak to – vždyť jsme jimi teď několik hodin projížděli. „Prosím vás, Maročané vydělávají tolik, co ostatní. Mohli by si koupit pěkné oblečení a bydlet v bytech, který by jim každý rád pronajmul. Místo toho škudlí a bydlí ve slumech,“ odpovídá zmateně mluvčí. Tak jsou tady slumy, nebo ne? „Jak říkám, všechno to jsou výmysly.“

Je to naštěstí daleko

Španělsko ale není jen El Ejido, existují tu i místa, kde si svých „nelegálů“ váží a dokáží se postavit i proti jejich vyhoštění. Týká se to však spíše Latinoameričanů z Bolívie, Ekvádoru či Argentiny, kteří nemají problém s jazykem, náboženstvím ani s integrací.

V aragonských Pyrenejích, coby kamenem dohodil od francouzských hranic, se choulí k horskému hřebeni vesnička se šesti sty obyvateli – Castejón de Sos. Loni v říjnu se policie pokusila vyhostit odtud jedenáct ze stovky nelegálních latinskoamerických imigrantů. „Jsem tady teprve rok, ale už jsem se rozkoukal. Místní mě naučili skákat padákem z kopců a teď už dělám trenéra pro turisty!“ chlubí se robustní třicátník z Argentiny, kuchař Leo Florentin. Z Buenos Aires se přistěhoval po propuknutí argentinské finanční krize. Obstavením kont v bance přišel o všechny úspory, které si vydělal jako manažer cestovní kanceláře. Teď pracuje v místním hotelu a sní o malé sportovní agentuře. „Chtěli mě vyhostit. Byl to děsný pocit. Nemám se kam vrátit, v Argentině už nic nemám.“ Když se však jeho zaměstnavatelka Tesa Burguera a ostatní sousedé dozvěděli, že „jejich“ imigrantům hrozí nebezpečí, svolali demonstraci, zalarmovali všechna důležitá média v zemi a na radnici vyvěsili transparent „Tady není nikdo navíc“. Leo Florentin na ty chvíle vzpomíná rád: „Byla to nádhera. I když jsem ilegál, vím, že mě tady místní lidi chtějí.“

Třiapadesátiletá razantní starostka Castejónu María Pellicer Raso vysvětluje mobilizaci svých voličů tím, že si váží lidí ochotných bydlet v drsných horských podmínkách, kteří si vydělají téměř o polovinu méně než ostatní a musejí s tím vyjít v drahé, na snobský turismus orientované vesnici. „Nakonec nikoho nevyhostili. Bylo neuvěřitelné, že manifestovali tihle horalové, byla to vůbec první demonstrace v dějinách naší vesnice,“ směje se starostka. Na otázku, zda by se místní lidé chovali stejně i k Maročanům, odpovídá váhavě: „Myslím, že by to nebylo stejné, pořádně bychom se nedomluvili, a jejich pojetí života je příliš fatalistické, orientované na jiné hodnoty,“ říká odbojná paní Raso. „Tenhle problém ale neřešíme, je to sem pro ně z úžiny naštěstí moc daleko.“

Atentáty jim pomohly

V současnosti žije a pracuje ve Španělsku okolo dvou milionů legálních i nelegálních imigrantů. Pro Španělsko je to zcela nový fenomén – ještě před třiceti lety to byli Španělé, kdo zásoboval bohaté západoevropské země levnou pracovní silou. Po vstupu Španělska do Evropské unie a hospodářském vzestupu země v osmdesátých a devadesátých letech se však karta obrátila – Španělsko si jako cílovou zemi volí každoročně stovky tisíc emigrantů z Afriky, Latinské Ameriky a východní Evropy.

Španělská veřejnost je v názoru na to, jak se s novým jevem sžít, rozdělená. Většina intelektuálů, tradičně levicově orientovaných sympatizantů socialistické strany, razí postoj, který bývá v médiích popisován jako „papíry pro všechny“. Příznivci této strategie požadují legalizaci všech přistěhovalců v zemi, jejich aktivní integraci do společnosti a odstranění bariér pro ty, kteří chtějí ještě přijít. Budoucnost Španělska vidí nevyhnutelně ve vzniku multikulturní společnosti a snahy regulovat příliv přistěhovalců z chudších zemí odsuzují jako xenofobní. Příznivci otevřených hranic se dovolávají solidarity s chudšími zeměmi, zdůrazňují historickou zkušenost samotných Španělů a poukazují na skutečnost, že španělská ekonomika pro svůj růst nové pracovní síly nutně potřebuje a že hranice Španělska nelze vzhledem k jeho geografické poloze v těsné blízkosti Afriky účinně zabezpečit.

Zcela jiný pohled zastává konzervativní část španělské veřejnosti. Ta požaduje repatriaci všech přistěhovalců, kteří se v zemi zdržují nelegálně, a důsledné dodržování hesla „Přistěhovalci ano, ale s povolením v ruce“. Projevilo se to v minulém volebním období, kdy vládnoucí Lidová strana prosadila nové – přísnější – přistěhovalecké zákony. Ty již například přistěhovalcům neumožňují legalizovat si svůj pobyt přímo ve Španělsku. Místo toho se musí vrátit do země původu a o pracovní povolení a povolení k pobytu žádat odtamtud. Odpůrci zákona argumentují tím, že statisíce nelegálních imigrantů jsou nyní de facto natrvalo zbaveni možnosti svůj pobyt v zemi uvést do souladu se zákonem, protože splnit zmíněnou povinnost je pro ně z finančních a praktických důvodů nereálné. Zákon bývá napadán tvrzením, že ve skutečnosti zajišťuje některým sektorům hospodářství, jako je zemědělství nebo stavebnictví, levnou, tzn. ilegální pracovní sílu.

Konzervativní přístup se hájí odkazem na lidská práva, z nichž jedno z nejdůležitějších je právo na bezpečnost, která by díky masové a nekontrolované imigraci mohla být ohrožena. Ač se zdá, že nedávné teroristické útoky v Madridu by mohly posílit právě konzervativní přístup, po vítězství socialistů ve volbách jen několik dní po atentátech je spíše možné předpokládat uvolnění současné zpřísněné legislativy.
Kočka a myš

Mustafa Bacach (38), básník, španělský dopisovatel stanice al-Džazíra a nezávislý novinář

Jak jste se do Španělska dostal vy?

Přišel jsem před čtrnácti lety, to bylo ještě poměrně snadné získat španělské občanství. Měl jsem práci jako překladatel a novinář. O dva roky později jsem založil časopis a potom Asociaci obyvatel arabské čtvrti. Dnes máme spoustu projektů – učí se u nás arabština a španělština, máme ženský klub, pořádáme přednášky, provozujeme právnickou a ekonomickou poradnu a pomáháme imigrantům shánět práci a vyřizovat

papíry. Také máme kurz islámu pro děti, kde se je snažíme vést k co největší toleranci vůči ostatním náboženstvím, ale chceme, aby nezapomněly na svou kulturu a necítily se příliš vykořeněné. To je nejhorší, nebýt nakonec ani Španěl, ani Maročan. Ideální je být i Španěl i Maročan. V tom je síla a hrdost emigranta.

Jaké je Maroko, ze kterého odchází lidé do Španělska?

Zaostalé a přitom nesmírně bohaté. Má nerostné suroviny, úrodnou půdu a moře. Jenže všechno bohatství patří králi – jednomu z nejbohatších lidí na světě. V Maroku je diktátorský režim, ale jmenuje se království. Prakticky neexistuje střední třída. Tlačí nás nezaměstnanost a všudypřítomná noční můra korupce na všech úrovních. Úředníci dostávají mizerné platy, a tak potřebují úplatky. Lidé jsou nevzdělaní a analfabet raději podplatí úředníka, než aby čekal nekonečně dlouho, nebo si dokonce šel stěžovat.

Proč si Maročané a Španělé nerozumějí?

Teď po březnových atentátech je důvod více než zřejmý, ale je to hluboce zakořeněný strach. Mezi Marokem a Španělskem probíhá dlouhodobý mocenský konflikt, jakási hra na kočku a na myš. Před několika staletími bylo Maroko kočka, dneska je myš. Pro španělské povědomí je neustále živý zděšený výkřik „Arab na pobřeží!“. Další věc je náboženství. Maročané nechápou sekulární společnost a to může přinášet konflikty. Ti umírněnější věřící by tomu snad mohli předcházet tak, že budou mírnit radikály. A v neposlední řadě je zde také jazyková bariéra. Arabštině rozumí jen pár lidí tady na jihu, a když něčemu tak dokonale nerozumíte a stovky let jste s tím válčili… tak z toho máte logicky strach.

Mluvili jsme s imigranty, kteří otevřeně nesouhlasí s hodnotami Západu, říkají, že islám je jediný a nejlepší nábožensko-politický systém. Není španělský strach na místě?

To je absurdní, takoví lidé samozřejmě existují, to nelze popírat, ale není jich většina. Jsou to zejména hodně nevzdělaní lidé či analfabeti. A jsou to také analfabeti islámu.

Měli by si uvědomit, že si mohou prosazovat svůj nábožensko-politický systém, ale doma, ne v zemi, kde jsou de facto na návštěvě. Nemůžou prosazovat svůj pohled na svět. Mohou po západní společnosti žádat, aby jejich náboženství tolerovala, ale to je všechno.

Markéta Pilátová je hispanistka, přednáší na Univerzitě Palackého v Olomouci.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte