Kocovina na papíře

Dokument Sametová kocovina exilového filmaře Roberta Buchara (1951) a jeho žáka Davida Smithe ihned po své předloňské premiéře na festivalu v Jihlavě rozdělil domácí publikum na dva tábory. Jedni oceňují, že otázky tuzemským filmařům ohledně minulého i současného stavu domácí kinematografie byly položeny přímočaře a že stejně nevyhýbavé byly i odpovědi. Kritici na Sametové kocovině naopak strhávají název, důraz na filmaře české vlny 60. let, tón odpovědí, jejich sestříhání i technickou úroveň snímku. Po tahanicích a odkladech si nakonec mohli na sklonku roku díky České televizi udělat svůj názor na originální dílo i její diváci a o několik týdnů později vyšla v brněnském nakladatelství Host navíc ještě knižní verze zmíněných rozhovorů. Paperback z Hostu stojí za pozornost i přesto, že jsme o snímku již informovali (viz Respekt č. 48/2001). Kniha totiž navzdory své odlišné kompozici i obsahu zajímavě doplňuje to, co dokument pouze naznačil. Ve filmu byly výpovědi jednotlivých filmařů prostříhány a dokument byl rozdělen na dvě části. První zachytila názory dotázaných filmařů na 60. léta a normalizaci, v druhé tvůrci hodnotili současný stav české kinematografie. V knize následují jednotlivá interview za sebou. Proporčně jsou někteří tvůrci zastoupeni úplně jinak než ve filmu: například Jan Svěrák hovořil s Bucharem déle, než napovídal „štěk“ v sestřihu dokumentu; naopak Zuzana Zemanová byla pro obrazovku "použita…