Mimochodem

Kočičky patří k tradičním rekvizitám předjarních fejetonů. Aby předběhla rostlinnou konkurenci, raší vrba jíva ještě za mrazů, ale svá květenství umí chránit hebkým osrstěním. Jehnědy na větvích opravdu vypadají jako schoulená zvířátka. O podzimních kočičkách se nepíše, i když se na ně dá ve vsích také narazit. Raději kvůli nim ani nechodím na večerní procházky se psem, i když podzimní vzduch sladce voní, chlad osvěžuje a okna hospody pod kostelíkem přitažlivě září do prodloužené tmy. Podzimní kočičky jsou opravdové. Venkovské kočky, které se smějí toulat po nocích, je vrhly v tajných úkrytech. Koťata si s maminkami nějaký čas užívala tepla pozdního léta, ale když se ochladilo, do lidských příbytků s nimi vpuštěna nebyla. Podzimní kočičky číhají v křoví u cest jako něžní lapkové. Vyzbrojeny jsou pouze dojemnou bezbranností, jež je znásobena vyhlídkou na blížící se mrazy. Možná se některé opravdu povede okouzlit a svést nějakého náhodného kolemjdoucího k tomu, aby si ji vzal domů a začal se o ni starat, ale já už mám psa a kocoura, o rodině ani nemluvě. S dalším zvířetem by mne žena hnala. Dřív se nadbytečná koťata hned po narození topila. Jeden soused mi vyprávěl, že se vždycky opil a čerstvý vrh pak hodil do rozpáleného kotle ústředního topení. V jedné své pozdní, notně depresivní próze popisuje Bohumil Hrabal, jak ve zpola nepříčetném zoufalství zabíjí koťata úderem o strom. V současnosti velí útlocit kočky buď hlídat a nepouštět ven, nebo je nechat vykastrovat.…