Proč jedny státy bohatnou a jiné zůstávají zaostalé a chudé? Jak by měl Západ pomáhat třetímu světu? Nedávno zemřel ekonom, který na tyto staré otázky odpovídal následovně: pomoci si musí každý sám a posílat peníze těm, kteří to nedokáží, nemá smysl. Britský profesor Peter Bauer, emigrant původem z Maďarska, byl kvůli těmto názorům desítky let považován za úsměvnou akademickou kuriozitu či provokatéra. Uznání se dočkal až koncem života. Proč ho kolegové nakonec vzali na milost?
V bludném kruhu
Po druhé světové válce, v době Bauerova vrcholného tvůrčího období, vznikl k tématu světové chudoby celý zvláštní obor „rozvojová ekonomie“. Zájem o tuto oblast rostl zároveň s tím, jak se zvyšoval počet ekonomů pracujících pro tehdy vznikající mezinárodní instituce - OSN, Světovou banku a Mezinárodní měnový fond. „Rozvojová ekonomie“ stála na myšlence, že bez pomoci jsou chudé země odsouzeny zůstat chudé navždy. Jejich obyvatelé mají nízký příjem, který jim neumožňuje vytvářet dostatečné úspory. Nízké úspory nedovolují hromadit kapitál a investice, bez toho ovšem není možný ekonomický růst, čímž se začarovaný kruh chudoby uzavírá. „Rozvojová ekonomie“ proto razila masivní mezinárodní přerozdělování: vlády bohatých zemí a mezinárodní instituce měly nahradit nedostatek domácího kapitálu, a tudíž financovat zejména velké investiční celky (továrny, doly, přehrady, elektrárny). Chudé země měly zároveň více regulovat své ekonomiky, vybírat odvětví, jež si…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 42 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
