Druhou květnovou středu (8. května) premiér Zeman slavnostně otevřel novou českou a slovenskou národní expozici v muzeu bývalého nacistického vyhlazovacího tábora Osvětim. Nahradila původní, značně zpolitizovanou československou expozici, uzavřenou v roce 1990. Dobově poplatný pohled kladl důraz především na oběti tábora z řad komunistů, vyhlazování Židů zmiňoval jen okrajově a o romském holocaustu se nezmiňoval vůbec. Český příspěvek k nezkreslené pravdě o minulosti není ostatně jediný: v devadesátých letech se nutných upřesnění dočkala celá expozice muzea. Výlet do jediného „dochovaného“ nacistického vyhlazovacího tábora přináší v současnosti i jiné překvapení, které se objektivity v širším slova smyslu rovněž dotýká. V Osvětimi probíhá rekonstrukce, opravují se betonové sloupy a zrezivělé ostnaté dráty nahrazují zbrusu nové. Na jednu stranu je to logické: baráky, strážní věže, ploty z ostnatých drátů či ruiny plynových komor a krematorií podléhají postupně zkáze a za pár desetiletí by z nich nezbylo nic. Přesto podobná údržba nastoluje vážné morální dilema. Jakým způsobem je možné tábor konzervovat, když jakýkoli zásah je nutně krokem proti autenticitě, v níž spočívá jedinečná hodnota materiálního svědectví? Čím má vlastně dnes Osvětim být - pomníkem, muzeem, hřbitovem bez hrobů nebo mysteriózním symbolem? Už v roce 1944, kdy plynové komory vyhlazovacího tábora Birkenau ještě pracovaly na plné obrátky, vytvořil osvětimský vězeň Jerzy Adam Brandhuber první skicu…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 40 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
