Historie měla vždy sklon k ironii. Začátek jednoho srpnového týdne tak svedl v Rusku dohromady dvě protichůdné události, ve svém protikladu v mnohém symbolické. Liberální část Ruska vzpomínala na drama protigorbačovského puče z roku 1991, který předznamenal definitivní pád Sovětského svazu. V týž okamžik ale ruské území opouštěl se všemi státnickými poctami první muž nejtotalitnějšího režimu dneška, severokorejský Kim Čong-il. Pro emocionální a ideologií stále zatížené tance současné ruské diplomacie se nemohla najít lepší karikatura. Nejde ale jen o ni. Jde o bilanci zahraniční politiky země, která před deseti lety ztratila statut supervelmoci.
Když zmizelo impérium
Vraťme se však na chvíli do horkého moskevského srpna 1991. Nevyhnutelná eroze rozpadajícího se impéria neznamenala tehdy pro obyčejného ruského občana jen zcela nový demokratický nádech. Tzv. noví ruští demokraté, kteří si odražením komunistického puče získali vytouženou legitimitu, zdědili ve skutečnosti mnoho z neblahého bolševického ducha sovětské minulosti. Idea obnovy velkého ruského impéria, které přes všechny transformační problémy rychle dospěje ke ztracené velmocenské velikosti sovětských dob, provázela ruské myšlení po celá 90. léta a vyvrcholila za nynější éry prezidenta Vladimira Putina. V ruské zahraniční politice se to pak odráželo a odráží emocionálními kroky, nad nimiž občas zůstává rozum stát. Za Putinovy éry se ruské vztahy s blízkým i vzdálenějším zahraničím…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 37 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
