Pojď se mnou tam, kde nebe je vysoké a modré a kde oblaka bílá rychleji než kde jinde plují. Slyšíš tu píseň větrů v korunách borovic? Slyšíš tu píseň dálek závratných? Tiše a velebně šumí hlavy stromů. Záře slunce červenavá stéká po jejich rozpukaných kmenech a vůně pryskyřice tě omámí. A večer oheň táborový tam do tmy pak zasvítí a vyvolá v tobě pocity, které otřesou tvou duší.
Jaroslav Foglar
Kronika ztracené stopy
Druhý červencový týden v Praze proběhly Evropské skautské konference. Tato největší skautská akce v postkomunistické zemi ale přitáhla jen mizivou mediální pozornost. Přitom skauting je hnutí starší než samostatný československý stát, asistoval při jeho vzniku, prodělal s ním všechny peripetie 20. století a obstál v nich dobře. Třikrát zakázán (jednou nacisty, dvakrát komunisty), vždy se dokázal neuvěřitelně rychle probrat. A navzdory dlouholetým represím jím prošlo více významných občanů této země, než by si leckdo pomyslel. Patří k nim i Václav Havel (ve své zdravici konferencím, nad kterými převzal záštitu, připomněl skautskou zásadu života v pravdě). Lidovec Martin Bursík zase vzpomínal, jak před měsícem bloudil s výpravou v Himálaji na pokraji vyčerpání: „Kdybych za sebou neměl dvacet let skautingu, těžko bych hledal v této situaci vnitřní klid.“ Jak tedy dnes vnímat skauting? Jako výchovnou metodu, která učí samostatnosti i životu v přírodě a dělá z chlapců muže? Nebo jinak? Podívejme se na vývoj skautské myšlenky u nás, na její…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
