„Špatná smlouva je smlouva ministerstva, ne moje, neboť k ní nemám žádný osobní vztah.“ Tak vysvětlil ministr zahraničí Jan Kavan novinářům Mladé fronty Dnes, proč neodstoupí, případně se alespoň neomluví za to, že vlastním podpisem schválil nevýhodnou smlouvu o pronájmu hotelu Český dům v Moskvě. Tak nevýhodnou, že na tom státní pokladna ročně tratí 30 milionů.
Ministrův výklad má svou logiku. Osobní vztah ke smlouvě by mohl mít, jedině kdyby se nechal podplatit - a to mu nikdo nedokázal. Také je jasné, že podepisuje stovky podobných papírů a třeba výši nájmů opravdu kontrolovat nemůže. Přesto je ministrův výrok především skvělou demonstrací, jak hluboko klesla úroveň politiků v časech Smlouvy o stabilitě politického prostředí, známé rovněž jako opoziční smlouva.
Osoby nad zákonem
Ministr by se totiž mohl zachovat i podle jiné logiky. „Já se opravdu podplatit nenechal,“ řekl by například. „Ale spoluobčany nechal okrást tajemník, kterého jsem dokonce osobně jmenoval do funkce. Musím proto nést následky a omlouvám se za svou chybu (příp. odstupuji).“ Smyslu takového výroku není těžké rozumět. Vysoký státní úředník nebo politik má, jak známo, v každé zemi velikou moc. Sám a často jen podle svého uvážení rozhoduje o věcech, které ovlivní osud spoluobčanů. Je to nutné, protože jinak by nefungoval stát, který zajišťuje souhrn důležitých služeb pro každého jednotlivce i celou společnost.Velkou moc ale mohou vysocí úředníci a politici zneužít a…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
