V závěru slavné memoárové trilogie líčí Elias Canetti svou návštěvu Prahy v květnu 1937. V ostrých záběrech tu naposledy vyvstává atmosféra soužití i soupeření dvou kultur a tří etnik, jež z města po vyhlazení Židů a vyhnání Němců zcela vyvane. Autor si povšiml, jakou zvláštní závažnost má pro literáty, kteří tvoří v jazykově odlišném prostředí, německý jazyk a literární tradice. S tím souvisel i důraz na kulturní dění, které svou intenzitou chtělo překonat české. Canetti ostatně přijel, aby do pražského literárního provozu vstoupil veřejným čtením ze svého románu Zaslepení. Pozval jej o pět let mladší básník H. G. Adler a zprostředkoval mu také seznámení se svým přítelem z dětství, básníkem a studentem etnografie Franzem Baermannem Steinerem, jenž v té době studoval ve Vídni. Osudy této pozoruhodné trojice líčí kniha Marcela Atze Středoevropští spisovatelé v exilu (Barrister a Principal, Brno 2000). Steinerovi se roku 1938 podařilo přejít na oxfordskou univerzitu a také Canetti unikl před Hitlerem do Anglie, zatímco Adler setrval v Praze a podstoupil martyrium nacistických lágrů, jež přežil jen zázrakem. V roce 1945 pomáhal Přemyslu Pitterovi pečovat o německé a židovské děti, později působil v pražském židovském muzeu, ale vzrůstající moc komunistů jej přiměla přesídlit také do Británie, kde se opět začal stýkat s Canettim a Steinerem. Po hektických kulturních bojích v meziválečné Vídni a Praze jim Londýn připadal jako lhostejná pustina, kde kultura nemá žádnou váhu.…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 26 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
