Filozof Václav Bělohradský tvrdí, že česká společnost si náboženský pohled na svět uchovala víc než lidé v jiných evropských zemích. Úctu sice nepřitahují církevní symboly, zato jiné věci. Z pohledu cizinců je směšná například nábožná úcta k akademickým titulům, ještě důležitější posvátnou krávou je u nás ale medicína. V prostředí bílých plášťů se běžný člověk ocitá mezi polobohy, kteří rozhodují o jeho zdraví i životě. Vznešenost rezortu jenom podtrhuje fakt, že zdravotnické služby u nás jsou „zadarmo“. Lékaři vlastně rozdávají uzdravující dary jakoby z čirého milosrdenství. Osmým ministrem zdravotnictví za posledních deset let se stal brněnský lékař Bohumil Fišer, který vystřídal bouřliváka Ivana Davida. Již za měsíc ve funkci ukázal, že do rezortu patří. Nepřinesl žádnou koncepci, jak zdravotnictví administrovat, nevysvětlil ani ústně, co konkrétně hodlá podniknout, obvykle s poznámkou, že problémy jsou příliš složité. Ministr asi tuší, že státní úřady stejně neumějí ohromný zdravotnický systém řídit, že k tomu nemají ani dostatek pravomocí a že menšinová vláda na tom sotva něco změní. Bohumil Fišer přitom dobře plní své náboženské poslání: v roli jakéhosi zdravotnického velekněze opakuje známé pravdy nebo mýty a říká, že je všechno v pořádku a brzy bude ještě lepší. Na idyle může zarazit jediné: z vyspělých zemí dosud není znám příklad, kdy by nábožný přístup pomohl zdravotnickému sektoru víc než věcné řešení problémů.
V zajetí paradoxu
…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 28 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
