Když německý publicista Henryk Broder v eseji z počátku 90. let uvedl, že jedním z důvodů zániku „DDR“ byl naprostý nedostatek sex-appealu těchto třech písmenek, šlo o vědomé zlehčování. Nelze-li už hovořit o nebožtících dobře, tak alespoň zvesela. Ovšem ne každý byl s více než čtyřicetiletou existencí tohoto státu tak rychle hotov. Tím spíše poté, když zpřístupnění archivů tajné policie ukázalo, co vše dokázal stát s oficiální protifašistickou doktrínou sám vyprodukovat. Tváří v tvář řadě destruktivních aktů státní moci se nelze ani divit, že skupina někdejších východoněmeckých disidentů veřejně odmítla myšlenku rychlého a pohodlného smíru. Smír ano, ale nejprve doznání morální viny komunistických zločinců a jejich pomahačů, tak znělo stanovisko disidentů. Je přitom již výrazem tradiční historické nespravedlnosti, že čím déle čekání na taková doznání trvalo, tím více rostla nevraživost většinové společnosti vůči hrstce „nesmiřitelných“.
Od slov k činům
Jedním z těchto „nesmiřitelných“ byl spisovatel Jürgen Fuchs. Pro přátele výjimečně jemný a spolehlivý člověk, pro širší veřejnost nepopsaný list. Šance na nápravu tohoto stavu jsou přitom mizivé: Jürgen Fuchs zemřel osmačtyřicetiletý 9. května 1999 v Berlíně na leukemii. A je pro jeho životní osud bohužel typické, že zatímco podivné okolnosti ohledně průběhu jeho nemoci vyvolaly mnoho úvah o způsobu likvidace nepohodlných oponentů v NDR, nezmohl se jeden berlínský deník v oficiálním nekrologu na…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 22 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
