Nakladatelství Torst vydalo na sklonku minulého roku rozsáhlý výbor z kritických a esejistických textů Ivana Martina Jirouse. Kniha pod názvem Magorův zápisník shrnuje velkou část toho, co tento duchovní otec a nedobrovolný martyr undergroundové kultury v Čechách mimo svou básnickou tvorbu v letech 1965–1990 napsal. Není toho vůbec málo, uvědomíme-li si, že Jirous strávil osm a půl roku ve vězení a rád proklamuje svou nechuť ke psaní. Laik si těžko dokáže představit, s kolika úskalími se musel editor knihy Michael Špirit potýkat. Od roku 1971 nemohl Jirous vydávat v oficiálních periodikách či nakladatelstvích bývalého Československa, a tak jsou všechny jeho pozdější texty roztroušeny v samizdatových vydáních a exilových publikacích.
Jirous mýtotvůrce
V kontextu české poválečné kulturní esejistiky patří Jirous k těm vyvoleným, kteří nalezli a ovládli svůj jazyk a styl. Snad jen některé z prvních článků o výtvarném umění obsahují zbytky kunsthistorického žargonu, ale i ty se později zcela ztrácejí. Je to proto, že to, o co se Jirous zajímá a o čem píše, se nedá odbornickým jazykem dost dobře popsat, podobně jako formou chemických vzorců nelze napsat recept na bramborovou polévku. V osobním vyznění jeho esejů Jirousovi pomáhá i to, že píše zásadně jen o tom, o čem má nejen potřebu psát, ale o čem referovat cítí přímo jako nevyhnutelnou nutnost.
Velkou část toho, čím se Jirous ve svém životě zabýval, lze označit za vytváření mýtů. Ve velmi…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 22 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
