Ze stěn kanceláře klatovské firmy Lovex shlíží svými skelnými pohledy několik vycpaných jeleních hlav. Pod nimi je napnuta hnědá bobří kůže a celému prostoru dominuje chlouba trofejníka - huňatý medvědí kožich i s hlavou. „Toho jsem střelil na Sibiři,“ říká zasněně majitel prodejny na lovecké zbraně a hospodář na jedné z honiteb mezi Plzní a Klatovy Karel Janoušek. Vzpomínky na poslední sibiřskou leč ale momentálně kazí realita v domácím revíru. „Před dvaceti lety jsme tady stříleli dvě stě zajíců. Dneska nám všechny přírůstky uloví škodná,“ stěžuje si Janoušek. „Dokonce tu máme jednoho rysa a ten si nevybírá. Pokud chcete mít dobrou trofej, musí být v honitbě klid, a k tomu rys nepřispívá.“ Přítrž řádění lesních ďáblů chce udělat i ministerstvo zemědělství. „Je neúnosné, aby například v okrese Plzeň-jih žilo pět set jezevců, vždyť to už je přemnožení, které ohrožuje člověka,“ nechal se nedávno slyšet úředník odboru myslivosti Fenclova úřadu a šéf Asociace profesionálních myslivců Libor Řehák.
Kamčatku ne, prosím
Před padesáti lety se česká myslivost rozrostla do dříve nebývalých rozměrů. Z výsady vrchnosti učinili komunisté zábavu širokých lidových vrstev. Stát byl rozparcelován na honitby, ve kterých se hospodařilo jako na farmě: myslivci si „svoje“ lesní zvířata vykrmili a pak pozabíjeli. O úlovek se myslivecká sdružení nemusela s nikým dělit, velké šelmy zmizely z našich lesů už v minulém století. A protože obliba střelecké kratochvíle…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 23 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
