Zasekaná cesta pustým lesem
Hodnotit první celovečerní hraný film dokumentaristy Ivana Vojnára (1942) Cesta pustým lesem podle námětu Ivana Arsenjeva - při všech sympatiích k volbě tématu, realizační náročnosti i uměleckým, antikomerčním ambicím - je pro kritika těžko rozlousknutelný oříšek. Pokud ovšem nechce film brutálně rozdrtit louskáčkem, jak to bez okolků učinili někteří recenzenti.
Nadvláda obrazů
Od prvních záběrů nasazuje tento film nadměrnou délkou záběrů zpomalené tempo i rytmus, aniž dbá na dramatická pravidla nebo tradiční řád epického vyprávění. Koncepce filmu, přednostně soustředěná k vizuálnímu vyjadřování, sází na sílu obrazu, který však vzdor estetické a emocionální hodnotě není všemocný. Toho si tvůrci museli být bezpochyby vědomi, zvláště když uvažovali o pojetí filmu jako metafory cesty. Tyto putovní či běžecké záběry postav krajinou jsou však až příliš doslovnou nápovědí o metaforickém přesahu. Přitom motiv cesty většinou neopouští přízemní, reálnou dimenzi a volá po zodpovězení otázky, proč se ve filmu vlastně tolik chodí po lesních stezkách, běhá po kopcích a brodí se sněhem. Fyzickým pohybem herci vytyčují trasy cest, avšak strnulé vnitřní téma nerozhýbou, ani je nepovznesou do podobenství.
Obraz ve Vojnárově filmu je umělecky mocným, ale i problematickým výrazovým principem. Sledování tohoto filmu by se dalo přirovnat k poklidnému listování albem starých zažloutlých fotografií, zachycujících útržky ze života v zapadlé vísce v Pošumaví v…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
Tajemství jeskyně Svážná studna
Ležím na břiše v úzké chodbičce, kde není možné se pohybovat jinak než plazením. Dno, strop i stěny stísněného prostoru jsou pokryté mazlavou hlínou, která při pomalém pohybu vpřed ulpívá na rukou i na oblečení. Nevím, jak daleko chodba pokračuje ani kam přesně vede, a ve světle čelovky před sebou vidím jen nohy kolegy plazícího se přede mnou. Z představy, že se nemůžu posadit ani otočit, se mi zrychluje tep a cítím lehkou paniku. Snažím se nemyslet na to, že se nacházíme desítky metrů pod zemí obklopeni ze všech stran hmotou. Jsme v srdci Moravského krasu v jeskyni jménem Svážná studna, která se před několika týdny stala dějištěm mediálního spektáklu: při průzkumu se tu zranil speleolog a jeho komplikované, zhruba dvacetihodinové vyprošťování pak v přímém přenosu sledovalo celé Česko.
