Jak praví jedno gruzínské přísloví, Rusko není nikdy ani tak, silné ani tak slabé, jak se zdá. Sotva by se našlo výstižnější pojetí situace, která na našem kontinentě zavládne příští týden, až se v Paříži slavnostně podepíše dohoda mezi Ruskem a NATO. Stačí připomenout: když 15. září 1993 psal Boris Jelcin ve svém dopise západoevropským představitelům, že „vztahy mezi naší zemí a NATO by měly být o několik stupňů vřelejší než vztahy mezi Aliancí a východní Evropou“, znělo to jako špatný vtip. Ale dnem podpisu charty, jež reguluje vztahy Rusko - NATO a byla ujednána minulý týden v Moskvě, se tato slova vlastně stávají realitou. Koneckonců v okamžiku, kdy v souladu se zněním tohoto dokumentu bude Rusko zakládat struktury a procedury, zajišťující jeho účast v politických a částečně i vojenských rozhodovacích procesech Aliance, bude Česko stále ještě stát v její předsíni. Ve skutečnosti je však situace, která nyní ve vztazích NATO - Rusko vyvstala, zřejmě ještě komplikovanější.
Ruská diplomacie zabodovala
I komentátor mimořádně nenakloněný Rusku musí přiznat, že to, co v posledních měsících předvedla Moskva na diplomatickém poli, nelze nazvat jinak než mistrovským kouskem nejtěžšího kalibru. V čem spočíval? Nejstručněji řečeno: tou měrou, kterou dříve Rusové propagovali úspěchy své země, se nyní začali chlubit porážkami a varovat před „ruskou hrozbou“ - hladovějící armádou, časovanou bombou ruských jaderných elektráren, mafií, rudočerným fašismem. V…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 19 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
