Na to, že evropské filmy jsou „jiné“, přijde v biografu často - s prominutím - i slepý. Jejich „jinakost“ neplatí jen ve vztahu k dominující hollywoodské produkci, ale stále ještě i mezi nimi navzájem: jsou zkrátka mnohem diferencovanější, národní charakter v nich stále dosud zcela nevyhynul (i přesto, že většinou jde o koprodukce tří i více zemí), není možné je tak jednoduše převést na nejnižší společnou hladinu srozumitelnosti, naopak - s jistou intelektuální investicí diváka se v nich často přímo počítá.
Neznamená to samozřejmě, že jsou všechny dobré, natož vynikající. Mnohdy je jejich jedinou hodnotou jejich podivnost, jakási velmi neamerická „koktavost“ ve výrazu, ona neučesanost, plynoucí jednak z rodového znamení malých kultur, jednak ze vzdoru nenechat si vnutit jeden obrazový a ideový mustr. Je jisté, že v mnoha případech jde přitom o „z nouze ctnost“, že nesmysly se i zde točí s chutí a vervou, a co víc, mnohdy za peníze sjednocených evropských daňových poplatníků. Špatné filmy je samozřejmě možné vidět i na takových akcích, jako je právě probíhající přehlídka Dny evropského filmu, jež se tento týden přesunula z Prahy do Brna. Jenomže i propady jsou v jistém kontextu zajímavé, přinejmenším proto, že jde o indicie jaksi „naše“, že reflektují zdejší nedostatečnost, zdejší falešnost a chiméry. Tím spíš stojí za to věnovat pozornost filmům průměrnost přece jen přesahujícím. Z nových evropských snímků uvedených na přehlídce jsou to přinejmenším tři.
…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 19 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
