Nedávná konference Evropské unie v Dublinu politiky ze střední a východní Evropy rozhodně příliš nepotěšila. Patnáct šéfů vlád členských států EU věnovalo svým východoevropským kolegům pouhé dvě hodiny, a to ještě při chvatném obědě. „Pro debatu o rozšíření Evropské unie zde nacházím málo času a prostoru,“ postěžoval si polský premiér Wlodzimierz Cimoszewicz. V třicetistránkové závěrečné deklaraci skutečně o rozšíření směrem na východ pojednává slabých devatenáct řádek. „Měnová unie dominuje naprosto všemu,“ vysvětlil český velvyslanec u EU Josef Kreuter. Věc má ale háček.
Panevropské vystřízlivění
Ať se to komu líbí nebo ne, malý zájem představitelů EU na dublinské konferenci nesouvisel pouze s tím, že západní Evropa dnes stojí před jedinečným historickým úkolem vybudovat společnou evropskou měnu. Opatrné výroky o rozšíření Unie směrem na východ pramení i z jiného a mnohem prozaičtějšího důvodu: chudší státy EU pociťují jako nevýhodné přijímání dalších členů a určité pochybnosti o ufinancovatelnosti projektu „velké“ Evropy mají i politici v zemích, které jsou považovány za panevropské tahouny.
Doby, kdy politické elity na Západě nadšeně vykreslovaly obrázek jednotné Evropy od Atlantiku po Balt, jsou nenávratně pryč. Počet zemí, které mají šanci stát se členy EU, západní politici opatrně omezují (nebo mezi nimi provádějí tzv. „diferenciaci“), a dokonce dochází k posunování časových termínů. Ještě v roce 1995 německý kancléř Helmut Kohl při…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 22 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
