Známým paradoxem Leninovy revoluce, od níž uběhlo už téměř osmdesát let, je fakt, že proletářskou revoluci uskutečnil v zemi, kde bylo průmyslového proletariátu v poměru k ostatním vrstvám obyvatelstva nejméně ze všech evropských velmocí. Revolučně rozhořčené dělníky muselo zastoupit vojsko, zradikalizované vleklou válkou, a dále rozmanité skupiny nespokojenců, jichž carismus vyprodukoval víc než dost. Každý vkládal v revoluci trochu jiné naděje. Když dnes přehlížíme zkázu, jež zbyla po pokusu o uskutečnění sociální utopie, neměli bychom zapomínat, že revoluční substrát obsahoval celou řadu dalších utopických snů, z nichž se některé svezly s realizací leninismu. To platí i o ženském hnutí. Ženy patřily od pádu Bastily k důležitým hybatelům všech evropských liberálních revolucí, ale svou emancipační ideologii si přesněji zformulovaly teprve na sklonku 19. století. Na společném svátku MDŽ, jakési ženské obdobě proletářského Prvního máje, se usnesla II. mezinárodní socialistická konference žen teprve roku 1910. Vůdčím duchem tam tehdy byla Clara Zetkinová, pozdější blízká spolupracovnice Lenina a Krupské.
Pod pokličkou
Za Stalina i po něm existovalo ženské hnutí v Rusku pouze formálně. S programem jeho obnovy vystoupila v dobách perestrojky Larisa Vasiljevová, básnířka a publicistka patřící ke kritickému pokolení, jež bralo rozum v chruščovovské éře oblevy a později podporovalo Gorbačova. Vasiljevová, pocházející z celkem privilegovaných sovětských…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
