Koncem srpna přestane platit 144procentní celní sazba na dovoz brambor, kterou si na jaře prosadili zemědělci. Bylo to potřeba, říkali, protože levné dovážené brambory by zlikvidovaly tuzemské pěstitele. Jenže pozor - nabádá ekonom Paul Heyne -, kdykoli někdo tvrdí, že to či ono je nezbytně potřeba, všimněte si, kdo z toho získá užitek a kdo bude hradit náklady. V případě cla na brambory je zřejmé, kdo získal, stejně jako to, že občané dál platili vyšší ceny. Je to stejné, jako kdyby na nás tanečník XY požadoval, abychom ho platili za to, že bude tančit v Labutím jezeře. Hájil by se tím, že balet je v rodině dědičné povolání a že nic jiného snad dělat neumí, a hlavně nechce. Ano, zdá se to silně nadsazené, ale podstata je stejná: máme platit někoho za to, že on chce pěstovat brambory.
Každý má svá specifika
Ne, není to totéž, namítnou někteří: bez baletního tanečníka se obejdeme, ale bez potravin ne. A kromě toho - dodá sociálnědemokratický agrárník Machovec - zemědělská výroba je něco jiného než výroba šroubků. Jenže jsou tu významná jenže. Použijeme nejprve příklad od již citovaného ekonoma: ani voda není nezbytnou potřebou, protože naprostá většina se nepoužívá k pití. Spotřebu tedy omezíme tím, že zalévaný trávník nahradíme uvadlým trávníkem, kapající kohoutek opraveným, čisté špinavým a holit se budeme elektricky. Devět desetin z „potřeby“ vody lze prostě škrtnout nebo nahradit něčím jiným. A za druhé: nikdo z nás nekupuje potraviny:…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 24 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
