Mezi výrazné české prozaiky bude od tohoto roku nutné počítat i Jiřího Drašnara (nar. 1948), o němž záložky na jeho zatím dvou beletristických knihách stručně sdělují, že byl v roce 1973 vyloučen z FAMU, živil se pak jako domovník, noční hlídač, umývač oken atd., v roce 1979 emigroval nejprve do Rakouska a pak do USA, a tam žije doposud. Lze ho proto snad zařadit mezi exilovou vlnu píšících „nomádů“ po bok Lubomíra Martínka, Vlastimila Třešňáka, Patrika Ouředníka, Ivy Pekárkové nebo Pavla Zajíčka, či dokonce Jana Pelce. Na rozdíl od slavných exulantů po roce 1948 a 1968 byly jejich odchody ze země většinou tiché a nenápadné (s výjimkou Třešňáka), byla to nehlučná mizení lidí, jež nikdo kromě těch nejbližších téměř neznal a nepostrádal. Vnější nenápadnost a „obyčejnost“ jejich životů, která však neměla nic společného s konformitou, pokračovala i ve světě a jejich psaní bylo možné přirovnat k určitému druhu samomluvy. Zvláště Martínkovy a Třešňákovy knihy jsou o tom, jak exil vedle svobody přináší i rozšíření existenciálního vakua a jak je iluzorní představa jakéhosi konečného řešení únikem. Drašnar sice není v tomto ohledu výjimkou, přesto je jeho poslední kniha v mnohém jiná, dalo by se říci, že v českém kontextu odlišná skoro až provokativně.
Nekonečná tortura
Po vydání Drašnarova debutu před čtyřmi lety (Desperádos informačního věku, Pražská imaginace) se zdálo, že i on je typický literát-outsider volbou, nezatížený navíc nějakými…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 24 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
