Místo otevřenosti počítání mrtvol

Už někdy od jara probíhají na různých úrovních česko-německé rozhovory o společném prohlášení, které by mělo uzavřít obtížné problémy minulosti. O jejich průběhu se české veřejnosti dostává zpráv méně než skromných a více než dvojznačných. Má to být prohlášení vlád, nebo parlamentů? Jaký je současný stav jednání necelý měsíc před koncem roku a sedm měsíců před českými volbami? Na české straně panuje spíš optimismus, Němci (naposledy spolkový kancléř) jsou podstatně skeptičtější. Čeští politikové (před časem premiér, pak zase místopředseda parlamentu) utrousí čas od času několik vstřícných slov a vzápětí je dementují. Atmosféra neplodného tajnůstkářství nemůže nakonec u mnoha lidí nevzbudit dojem, že se na ně šije nějaká bouda.

Čísla nejsou všechno

Do této situace zazněla jako vítězné fanfáry zpráva, že se společná česko-německá komise historiků shodla na počtu obětí „odsunu“: nebylo jich dvě stě dvacet tisíc, jak uvádějí sudetští Němci, ale jenom čtyřicet tisíc. Český tisk to prezentoval takovým způsobem, jako kdyby se české diplomacii podařilo snížit dluh u SRN z dvou set dvaceti miliard marek na pouhých čtyřicet miliard. Ve skutečnosti moc důvodů pro jásot není: čtyřicet tisíc je pořád ještě dost slušné číslo. (Mimochodem: generál Pinochet má na svědomí desetkrát méně lidských životů, a i když tím nemá být jeho činnost omluvena, dává tento údaj naše revolucionáře z let 1945–46 do správné společnosti.) Ale i kdyby během vyhnání nebyl ani jedinému…