Vítězství ve stínu velkých oslav

České země zažily ve dvacátém století šestkrát změnu politického režimu. Pouze začátek a konec nacistického panství byl však rámován výstřely a mrtvými. V prvním případě při ojedinělém odporu vojenské posádky ve Frýdku-Místku zahynuly desítky obránců. Pražské povstání v květnu 1945 si vyžádalo na české straně obětí mnohem více. Historické publikace uvádějí počty mezi 3 000 a 3 700 padlými; spolehlivě bylo identifikováno 1 694 obětí. Tím tato událost nápadně vybočuje z české tradice střízlivě rozumného, „kultivovaného“ postoje v přelomových okamžicích, který je určován především obavami z tragických následků otevřeného střetnutí s mocnými silami dějin.Z tohoto pohledu je poněkud zarážející, jak je Pražské povstání ve scénáři oficiálních českých oslav 50. výročí konce války i v publicistických úvahách odsunuto do pozadí. Snad se za tím skrývá přetrvávající znechucení z tendenčních komunistických interpretací. Kontrast mezi nedávnou záplavou článků o Jaltské konferenci a mlčením o pražském pátém květnu svědčí ještě o jednom: v českém podvědomí je zřejmě stále přítomna fascinace politickými tahy velmocí, jejichž partie s tajemným zákulisím rozhodují o běhu světa. Z této perspektivy se pak události s objektivně menší důsažností jeví jako bezvýznamné, nebo alespoň nezasluhující přílišné pozornosti.

Povstání jako hlavní cíl odboje

Povstání proti německé okupační správě se nezačalo rodit až na jaře 1945, ale bylo hlavním cílem a smyslem domácího,…