Milan Drápala

V lidových kalendářích z počátku dvacátých let se často vyskytoval obrázek, který znázorňoval atmosféru tehdejší pozemkové reformy: Český sedlák třímající vidle a pevně rozkročený nad rodnou hroudou, aby mohl čelit věčnému germánskému náporu.

Okřídlené heslo, které si kdysi vetknul na svůj štít hudební festival Pražské jaro, hlásá: Hudba sbratřuje národy! Ušlechtilá idea, zrozená z osvícenského světoobčanství, se však v moderních českých dějinách dostávala až příliš často do křížku s jiným ušlechtilým heslem: Národ sobě!

Miroslav Grebeníček nepatří k mediálně všudypřítomným hvězdám české politiky. Důvěrně ho znají vlastně jen čtenáři komunistických Haló novin, Naší pravdy a účastnící stranických mítinků. Většina lidí je tak ochuzena o jeho myšlenky a nevšední, takřka básnickou imaginaci.

České země zažily ve dvacátém století šestkrát změnu politického režimu. Pouze začátek a konec nacistického panství byl však rámován výstřely a mrtvými.

Nestává se u nás často, aby se významnější politická iniciativa některé strany setkala s téměř jednoznačným nesouhlasem jak v řadách vládní koalice, tak opozice.

Nenápadným, avšak příznačným rysem polistopadové éry je značně rezervovaný vztah české veřejnosti k výročím. "Historicky významné dny" ztratily pro větší část společnosti zavazující platnost žitého odkazu, oproti nedávné minulosti také přestaly fungovat jako magická roznětka vzdoru anebo povinný rituál úcty.