Nový Hyperion
Panoptikální vize politické scény
Třebaže je film Karla Vachka Nový Hyperion aneb Volnost, rovnost, bratrství plný jemných i hmatatelnějších náznaků záměrnosti, která kulminuje v přímo transparentním závěru, kde je vše zřetelně, až heslovitě vysloveno, přece na první pohled toto vše divákovi uniká. Divák totiž není poučený, není si četných kulturních souvislostí vědom - a ani nemůže být. Nevzdělanost, nerozeznávání kultury, jež nám bylo a je údělem, sahá totiž až po krajní mez onoho anekdotického „vot kakoj-to chaos“.
Dokument na hranici hraného filmu
Nedostatek vzdělání však není jedinou příčinou banálně chaotického dojmu, který si divák odnáší, dojmu, že jde v podstatě o ironické glosování politického dění v nedávném dějinném okamžiku (období od návštěvy papeže po druhou volbu prezidenta Havla). Ta podstatná příčina je dána dílem samým, přesněji řečeno zcela výlučnou múzičností režírujícího dokumentaristy, múzičností, jež posouvá dokument na hranici dramaturgicky koncipovaného hraného filmu, aniž užívá jeho prostředků. Tím se naprosto odchyluje od běžného dokumentarismu, i když materiál byl zaznamenán ryze dokumentárními postupy obrazového a zvukového záznamu včetně některých diskrétních praktik cinema verité. Součástí režisérova originálního pojetí je, že takto shromážděný materiál vnímá a zpracovává prostřednictvím své mimořádné kulturní erudice, což je pro diváka, oslepeného stereotypem bezzubého filmového dokumentu (v…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
