Glosář: Éra tlachu
1.Naše doba, jako patrně každá porevoluční, je - řečeno s S.Kierkegaardem - dobou bytostně nezanícenou: získává na extenzitě, čeho pozbyla na intenzitě. „V protikladu k revoluční době, která jedná, je naše doba dobou ohlašování, dobou nejrozličnějšího oznamování: nedochází k událostem, dochází rovnou k oznámení.“ (Nechce se ani věřit, že dánský filozof půle minulého století není konzumentem našich masově sdělovacích novin a televize.) Erbovním znamením takové doby je tlach. Všudypřítomný, všežravý, všemocný.Tlach je - pořád podle Kierkegaarda - „zrušení diferenciace mezi mlčením a mluvením. Jen ten, kdo umí bytostně mlčet, umí bytostně mluvit - a bytostně jednat…“ Smysl tlachu je tedy trojí: aby nebyly věci pojmenovány, aby se předešlo činu a konečně aby nebylo ticho (jež bývá někdy výmluvnější než ono pojmenování). Kierkegaard: „Tlachání se děsí okamžiku mlčení, který by vyjevil jeho prázdnotu.“ Neznám lepší definici klipové kultury, klipové publicistiky a klipové politiky, kterou na nás v tuto chvíli chrlí masmédia.Jestliže my, Češi a Slováci, v něčem Evropu věru nemusíme dohánět, pak je to právě v téhle disciplině. Naše hašteřivé reprezentace s jejich mlhotvornými metaforami, hvězdičkami, židličkami, dvojdomky a rozjezdovými drahami (kdybych měl tu moc, zakázal bych politikům metafory; jinak se obávám, že právě kvůli nějaké nepovedené metafoře vypukne jednou v téhle zemi válka), naše parlamentní rozpravy, 90% našich časopisů, 90% našich…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 20 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
