Ti poťouchlí intelektuálové

Nejprve jedna židovská:Paní Finkelsteinová vypráví paní Moskovitzové o svých synech:„Ten nejstarší je profesor sanskrtu. Ten druhý je vynikající malíř. Třetí je hudební skladatel. Ten nejmladší, nebich, je obyčejný hokynář. Ale nebýt jeho, všichni bychom umřeli hlady.“

Bude-li se vám chtít, zamyslete se nad jakýmsi tím „hlubším smyslem“ (neboli, jak se říká anglicky, „message“). Většina židovských anekdot nějaký má.

Je jím zhruba toto: nepřeceňujme význam intelektuálů. A nepohrdejme hokynáři, bez nichž by si intelektuálové neškrtli.

Intelektuálské pohrdání takzvanými nevzdělanci je zvlášť nápadná česká choroba. Nevyléčil ji ani komunismus, spíš ji ještě posílil. Našince, který tomu po dvaceti letech odvykl, trochu zarazí, když slyší své české kamarády-intelektuály hovořit o „dělňasech, buranech, hnojařích a hokynářích“ se znatelným povýšenectvím.

Jeden kamarád malíř mi dokonce nedávno řekl: „Přece nebudu malovat obrázky pro velkouzenáře.“ Všichni velcí malíři vždycky malovali pro velkouzenáře. A taky pro velkovýrobce podvlíkaček a knoflíků, pro vinaře a velkostatkáře, velkosýraře a velkořezníky, velkokavárníky a velkohokynáře. Někteří se jmenovali nenápadně Vonásek či Malcánek, jiní Rotschild, Medici nebo Gonzaga. Malíř, který nechtěl prodávat těm, kdo na to měli a měli si to kde pověsit, vždycky umíral hlady nebo se musel živit něčím jiným.

Na Západě každoročně tisíce vysokoškolských absolventů sbalí doktoráty filozofie do pouzdra a dávají…