Taktika vyhýbat se novinářům neprospěje politikům ani veřejné debatě. Influenceři žurnalistiku nenahradí

Mezinárodní organizace Reportéři bez hranic, která ve světě podporuje nezávislou žurnalistiku, v Praze otevírá kancelář pro střední a východní Evropu. Ředitel organizace Thibaut Bruttin to zdůvodňuje tím, že jde o místo, kde svoboda slova vždy hrála velkou roli a Česko je v tomto ohledu v mezinárodním žebříčku na desáté příčce. Nejsou tu potírána nezávislá média jako na Slovensku či v Maďarsku, funguje zde silná veřejnoprávní televize a rozhlas. „V některých evropských státech a také v kandidátských zemích EU existují vážné obavy, zda tu jde svobodně vykonávat novinářskou práci. A pokud je někde v EU novinářská svoboda v ohrožení, musíme být blíže komunitám, jichž se to týká. Proto otevíráme kancelář v Praze, která je těmto regionům blíže,“ říká Bruttin v rozhovoru o tom, co dnes novinářskou práci nejvíce ohrožuje.

Mluvíme spolu ve chvíli, kdy se v Česku formuje vláda, která je vůči nezávislým médiím kritická a často s nimi ani nemluví, ta veřejnoprávní chce dokonce omezovat. Její součástí budou krajně pravicoví politici inklinující k Rusku. Nebyl výběr Prahy nakonec omyl? Nebyla by lepší třeba Vídeň?

Nechci obě země srovnávat, ale myslím, že nad Vídní se v poslední době také trochu stahují mračna. Zmínil jste svobodu slova, náš index však porovnává svobodu tisku, což je něco docela jiného. Neměří svobodu lidí vyjadřovat své postoje, ale možnost novinářů vykonávat svoji práci. To je něco, za co bojujeme a co je ve veřejném zájmu. Dnes je Česko na desáté příčce, nevím, na jaké bude zítra, jsme si vědomi toho načasování. Ano, za vlády Andreje Babiše a Miloše Zemana tu byla svoboda tisku nižší a to se může brzy zopakovat. Novinářská svoboda není zaručená věc, vede se o ni neustálý boj. A musíme si vážit médií a redakcí, které za ni bojují. A abych odpověděl přímo na otázku: organizace je jen tak velká, jak velká je její síť.

Která hlavní ohrožení novinářské svobody vidíte?

Vidíme jich řadu. Jako velké nebezpečí vnímáme nepřátelské převzetí médií ze strany oligarchů. Velmi nás znepokojují výhrůžky a omezování veřejnoprávních médií ze strany politiků, všímáme si návratu nenávistných útoků a cílených očerňovacích kampaní vůči novinářům, jež mohou vést až k fyzickým útokům, jako se to stalo v případě vraždy slovenského novináře Jána Kuciaka. Kromě toho sledujeme ústup Spojených států z pozice podporovatele nezávislých médií a naopak nástup Ruska, které šíří dezinformace a propagandu. To vše představuje existenční ohrožení pro novinařinu jako takovou.

Jaká bude role pražské pobočky?

Bude vykonávat veškerou agendu Reportérů bez hranic ve střední a východní Evropě. To znamená zkoumat, dokumentovat a co nejpřesněji informovat o stavu novinařiny v regionu. Je pro nás důležité mít přesné informace přímo z místa. Další věcí bude lobbing v rámci European Media Freedom Act, evropského nařízení zaručujícího svobodu médií, což je průkopnická legislativa na ochranu novinářů v Evropské unii. A třetí věcí bude pomáhat novinářům, co nejkonkrétněji to půjde.

Jak bude vypadat každodenní práce v pražské kanceláři?

Budeme monitorovat a dokumentovat konkrétní porušení svobody tisku a útoky na novináře v regionu. V současnosti nevíme, kolik takových útoků se v Česku a dalších zemích vůbec děje, stejně jako neznáme ty největší hrozby, jimž novináři čelí. Jsou to útoky ze strany politiků? Nebo žaloby známé jako SLAPS s cílem novináře zastrašit a umlčet? Až tato data o situaci v Česku, Polsku, Maďarsku nebo na Balkáně budeme mít, budeme s tím moci něco dělat. Až například v Česku začne debata o změně financování veřejnoprávních médií, budeme moci kontrolovat, zda vše probíhá v souladu se zmíněnou evropskou legislativou. Kancelář v Česku jsme otevřeli i proto, že tu sídlí další organizace, s nimiž můžeme spolupracovat, třeba Rádio Svobodná Evropa, které pracuje s novináři v exilu z mnoha dalších zemí, například z Ruska.

Rozhodnutí otevřít kancelář v Praze tedy ovlivnil fakt, že tady sídlí Svobodná Evropa?

Byl to faktor, jenž tomu pomohl. I samo Rádio Svobodná Evropa je potřeba podporovat, zároveň je napojené na celou síť zpravodajů a nezávislých novinářů, kteří dříve pracovali také pro platformu Voice of America, jež přišla o financování. Můžeme tu zkrátka podporovat velké komunity novinářů žijících v exilu. Praha je skutečně ideální základnou pro naše potřeby, je to z ní blízko jak do Pobaltí, tak na Balkán, přitom je to relativně bezpečné místo. Zároveň jsme vděční za podporu od prezidenta Petra Pavla, jíž se nám dostalo, což by určitě nebyl třeba případ Slovenska.

Výběr jste zdůvodnili i tím, že zde vidíte velkou tradici boje za svobodu tisku a demokracii.

Česko má dlouhou historii boje za svobodu tisku a demokracii. Je to země, která má na jednu stranu ráda humor, zároveň není imunní vůči různým přeludům. Je to země, kde Masaryk bojoval proti ve jménu pravdy falešným rukopisům. Země, kde vznikl manifest Dva tisíce slov a která měla Peroutku a Tigrida. O svobodu, racionalitu a demokracii se tady vždy vedl boj. Dalším příkladem je Forum 2000, na jehož pozvání jsem přijel a které založil Václav Havel.

Rádio Svobodná Evropa je v ohrožení, protože mu vláda Donalda Trumpa odebrala financování. Myslíte, že bez něj může přežít? A jaké by mělo následky zrušení této instituce?

Pokud by zanikla, na Rudém náměstí by se nekonala žádná demonstrace za její zachování a nikdo by si nepřišel stěžovat, že zrušili jeho oblíbený pořad. Je proto zásadní ukázat, že tato instituce má velkou váhu a o její tvorbu je zájem. Programy Rádia Svobodná Evropa (RFE) a Rádia Svoboda sledují stovky milionů lidí. RFE se teď snaží zajistit si jiné zdroje financování než z USA, zejména z EU, ale také získat soudní cestou zpět peníze, které jí zabavil americký Kongres. Reportéři bez hranic tyto snahy podporují, dokonce jsme podali žalobu na zastavení Voice of America. To je však trochu jiný případ, musíme žalovat jménem pracovníků Voice of America přímo americkou vládu. Každopádně obě tyhle organizace musíme podporovat. A je paradoxní, že se dnes někdo relativně malý jako my snaží zachraňovat tyto obry. Jsou sloni v ohrožení a musí je zachraňovat myši, abych tak řekl –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ což ukazuje, jak neuvěřitelně se celý mediální ekosystém mění.

Budete s Rádiem Svobodná Evropa přímo spolupracovat?

Už s nimi spolupracujeme, a to velmi konkrétně. Nabídli jsme jim, že mohou svůj obsah vysílat přes satelit v rámci našeho balíčku zvaného Svoboda, který vysíláme do Ruska. Tuto možnost jsme jim nabídli poté, co jejich weby v Rusku byly zablokovány – a oni tuto možnost přijali.

Co je obsahem balíčku Svoboda a kdo jsou jeho příjemci?

Jde o projekt, který vznikl po ruské invazi na Ukrajinu a po zavedení sankcí vůči Rusku. Na začátku bylo naše zjištění, že evropské sankce vůči Rusku jsou velmi slabě vymáhány. V rámci evropské satelitní společnosti Eutelsat byl na Ukrajinu a Ruskem okupovaná území i nadále vysílán velmi propagandistický obsah vytvářený společnostmi na sankčním seznamu. Upozornili jsme na to, ale Eutelsat na naši kritiku nereagoval, tak jsme se obrátili k nejvyššímu soudu ve Francii a vyhráli. Díky tomu se nám poté s Eutelsatem podařilo domluvit a dostali jsme k dispozici několik satelitních kanálů. Na těch nyní vysílají nezávislé ruskojazyčné stanice, ať už ruské, nebo ukrajinské. A vysílají přímo na ruské území. Rusko se proti tomu snaží bojovat, ale rušit satelitní příjem není tak jednoduché jako blokovat internet či pozemní síť. Kvůli tomu jsme se také v Rusku ocitli na seznamu nežádoucích organizací.

Kdo vytváří obsah, který se ve vašem balíčku na satelitních kanálech vysílá?

My jako Reportéři bez hranic sami nic neprodukujeme, jde o obsah, který vznikl jinde, například produkci ruských exilových stanic jako Novaja Gazeta Europe či Echo Moskvy. Zároveň je tam obsah mezinárodní stanice Radio France International nebo třeba produkce kanálu Navalny Live, jejž před pár měsíci založila vdova po Alexeji Navalném Julija.

Podporujete práci nezávislých novinářů přímo v Rusku?

Podporujeme práci ruských redakcí v exilu. Podle dostupných informací z Ruska odešlo 90 procent redakcí. Ale samozřejmě mají své sítě zdrojů a zpravodajů přímo v Rusku, kteří tím velmi riskují. Založili jsme také fond JX Fund, jenž sídlí v Berlíně a slouží k financování nezávislých ruských médií.

Novinář z Česka čelí dilematu, zda jet na reportáž do Ruska, protože ho můžou zatknout a může se stát předmětem obchodu, kdy bude vyměněn třeba za ruského agenta tajných služeb nebo zločince uvězněného na Západě. Je z vašeho pohledu rozumné něco takového riskovat?

Naší rolí není radit novinářům, co mají dělat. Rozhodnutí novinářů a jejich redakční linie náleží pouze jim. Ale je pravda, že sledujeme výhrůžky a někdy i zatýkání zahraničních novinářů působících v Rusku. Takže by měli být opatrní. Zároveň se někdy dveře do Ruska zvláštním způsobem na chvíli otevírají, například při výročí konce Velké vlastenecké války letos v květnu je pouštělo Rusko do země. Nicméně to riziko si musí vyhodnotit sami.

Reportéři bez hranic se podíleli na výměně zajatců, kdy byli z Ruska propuštěni novináři jako reportér The Wall Street Journal Evan Gershkovich a Alsu Kurmaševa, do Ruska výměnou putovali právě odsouzení ruští špioni a vrazi.

My jsme byli součástí kampaně, která usilovala o to, aby výměna proběhla. Musím říci, že mě překvapilo, že k ní došlo a jak velká byla. Naše kampaň tehdy prosazovala dvě věci. První z nich bylo, že Alsu Kurmaševa pracující pro Rádio Svobodná Evropa má být oficiálně označena za neprávem zadrženou. A z důvodů, jimž plně nerozumím, ji vláda Joea Bidena takto neoznačila. To má přímý dopad na to, jak k ní po návratu do USA přistupuje americká vláda. Ale jsme samozřejmě rádi, že k výměně došlo.

V rusko-ukrajinské válce vidíme, že role novinářů se mění. Reportéři na frontě se stávají součástí boje, když působí s jednotkou, někdy se stanou její součástí a pro nepřítele jsou legitimním cílem. Aspoň tak to popisovali kolegové, kteří na frontě byli. Je tohle něco nového, co přinesl právě tento konflikt?

Myslím, že dnešní situace je výsledkem toho, že jsme tyto věci dříve nevyřešili. Tedy přesně určit, co je novinařina, kdo všechno je součástí novinářské rodiny a jak se novinář chová. Pokud chceme novinařinu udržet naživu, musíme zajistit, aby se neopírala jen o svobodu projevu, ale také o jasné etické standardy. Proto se nezastáváme novinářů, kteří obléknou uniformu – a lišíme se v tom od jiných organizací, jež k věci přistupují laxněji. My jsme si naopak vždy zakládali na tom, koho zastupujeme. Stejně tak za novináře nepovažujeme lidi pracující pro Al-Aqsa TV, televizní stanici Hamásu. Zároveň nám nejde o to, že by novináři měli být neutrální. Naopak, můžou mít názor, ale měli by v tom být transparentní a musí ctít etické principy.

Mezi tím, kdy hájíte svůj názor a kdy už jste součástí zájmové skupiny může být tenká hranice...

Ano, ale i tak je důležité rozlišovat, kdo je a kdo není novinář. Obzvláště ve chvíli, kdy se celý trh snaží ovládnout influenceři, propagandisté tvářící se jako novináři a soukromé public relations firmy. To vše s novinařinou soupeří. Takže musíme být velmi rozhodní v tom, jak novinařinu definujeme. Lépe řečeno redefinujeme. Protože když to neuděláme, tak skončí špatně.

Někdy může být těžké poznat, jestli konkrétní člověk dodržuje etické standardy. Například v obklíčené Gaze v jednu chvíli nesměli působit zahraniční novináři. Zprávy o tamním dění tehdy přinášeli členové palestinské komunity, u nichž nebylo vždy lehké ověřit jejich minulost a agendu. Je možné v takové chvíli mluvit o novinařině?

To je rozhodnutí, které často musíme dělat. Ale novináři v Gaze, o nichž mluvíme my, nejsou uniformovaní lidé s kamerou v ruce. Jsou to lidé, kteří často mnoho let pracují pro mezinárodní zpravodajské organizace. A musím říci, že je to jediný konflikt za mé desetileté působení v Reportérech bez hranic, kdy se mě ptají, zda je někdo novinář, nebo ne. Chci tím říci, že lidé našemu označení většinou věří. Můžete nám věřit, že úplně stejně ověřujeme, zda je někdo skutečně novinář, ať působí na Ukrajině, nebo v Gaze. Současná situace v Gaze je především výsledkem snah izraelské armády pošpinit obraz palestinských novinářů a zkreslit obraz situace. Neříkám, že neexistují teroristé tvářící se jako novináři, ale to nejsou lidé, které bychom my za novináře označili.

Zaznamenali jste v Gaze případ někoho, koho byste považovali za novináře, ale pak se ukázalo, že jde o člena Hamásu?

Ne. Kdykoli nám izraelská armáda pošle nařčení o novinářích, pečlivě je prověříme. Problém je v tom, že nám posílají screenshoty, podle nichž nelze vůbec nic určit – jen s tím, že tohle je terorista. To oni přitom cíleně útočí na novináře, konec jejich kampaně přišel až po mobilizaci zhruba 300 mediálních organizací z celého světa, k níž došlo 1. září.

Dopis vyzývající světové organizace, aby pomohly novinářům v Gaze, který jste iniciovali, vyvolal v Česku docela velkou debatu. Česká vláda i část veřejnosti jsou na evropské poměry velmi proizraelské a vedla se tu polemika, zda dopis neodráží propagandu Hamásu...

Myslím, že Hamás je velmi zvrhlá teroristická skupina, která se často snaží tvářit, že jí záleží na lidských právech. Před 7. říjnem 2023 byl největší hrozbou pro nezávislé novináře v Gaze právě Hamás. Mučil, věznil a umlčoval novináře od chvíle, kdy získal kontrolu nad Gazou. Chápu, že každá země má svou historii a vztah k Izraeli, ale tady nejde o to být pro-, či protiizraelský. Jde o to, zda jste pro, nebo proti novinářům.

Zmínil jste, že velkým problémem současné novinařiny jsou influenceři. Jak určit hranici mezi nimi a novináři?

Tu hranici musíme narýsovat kolektivně. Zatím jsme neobjevili kouzelnou odpověď. Možná že influenceři mohou být součástí řešení problémů novinařiny. Někteří z nich možná dodržují etické standardy. V jednom jsem si ale jistý: cílem influencera je získávat lajky, zatímco novinář oblíbený není. Jejich pohled je velmi odlišný. Pokud jste influencer, propagujete nějaký produkt nebo svou image, což s novinařinou nemá nic společného. To by si lidé měli uvědomovat – a vidíme, kam vede, když si to lidé pletou. Ve Spojených státech oba prezidentští kandidáti úmyslně upřednostňovali influencery před novináři, aby mohli lépe šířit své poselství. Jenže když v místnosti nezůstane žádný novinář, zbude tam jen propaganda z obou stran. To musíme zdůrazňovat. Zároveň je fakt, že způsob práce influencerů může ovlivnit novináře a umožnit jim přilákat nové diváky. Některé praktiky influencerů jsou v souladu s novinařinou, jiné ne. Nicméně vím jistě, že i novinařina se musí změnit. Spousta současné novinařiny až příliš připomíná to, jak vypadala včera. A my se musíme dívat do budoucnosti.

Jak ale vyřešit ryze praktický problém, že řada politiků dnes s novináři nemluví a své publikum oslovují právě přes influencery nebo napřímo skrze své kanály na sociálních médiích?

To je problém odpovědnosti, který leží především na ramenou politiků. Cílená taktika politiků vyhýbat se novinářům a označovat je za nepřátele lidu je velmi nebezpečný trend. Ale myslím, že dělají chybu, z dlouhodobého hlediska jim to neprospěje a určitě to neprospěje veřejné debatě a demokracii.

Ještě jedno klíčové téma, a sice dezinformace. Všichni vědí, že s nimi musíme něco dělat. Jenže co? Fact-checking je chvályhodná aktivita, ovšem je pracný a k příjemcům dezinformací se zjištění ověřovatelů nedostanou. Další možností je zablokovat platformy, kde se dezinformace šíří, to je však citlivé a někdo musí rozhodnout, co je a co není pravda...

V tomto ohledu musíme být ambiciózní. Řešení musí být systematičtější než zdlouhavé ověřování faktů. Celý systém je dnes nastavený tak, aby vyhovoval zájmům šiřitelů dezinformací. Lži se snadno vyrobí, jsou levné, pro lidi přitažlivé a rychle se šíří. Jde o to tohle nastavení změnit.

Ale jak?

Představte si něco jako veřejné zařízení typu stánek s novinami. Když jdete do trafiky pro noviny, výloha je uspořádaná podle určitých pravidel. Veřejnost o tom neví, ale existuje systém, že jsou tu přítomná určitá média a jiná nejsou. Tohle ale v digitálním prostředí neplatí, protože bylo zformováno soukromými firmami a technologickými společnostmi, o jejichž zájmu na přežití demokracie lze někdy pochybovat. Musíme zkrátka do online prostředí přinést demokratické záruky. Je potřeba změnit způsob, jakým algoritmy fungují. Ale pokud tyto firmy novinářský obsah přestanou nabízet, pak budeme mít ještě vážnější problém.

Jak by tedy řešení mělo vypadat?

Algoritmy by měly rozlišovat, jaký obsah je seriózní – a ten upřednostňovat. A ne se tvářit, že novinářský obsah je například v rozporu se zásadami Googlu, protože zobrazuje mrtvá těla. Ano, když mluvíme o válce, jsou tam mrtví. Ale kvůli tomu přece nebudete blokovat novinářský obsah.

Novinařina prochází temným obdobím a je pod tlakem z mnoha stran. Vidíte i pozitivní věci, které dávají naději?

Nepřestávám věřit ve schopnost novinářů přinášet obsah inovativním způsobem a ve prospěch svých společenství. V mnoha zemích vidíme, že vznikají nová zpravodajská média, která konkurují těm zavedeným, a tím novinařinu posouvají dál. Někdy mají tyto nové projekty velmi komunitní podobu. Druhá věc je, že boj za svobodný tisk je v zájmu všech. Když budeme s lidmi mluvit jednoduše a dáme jim najevo, že nám nejde o nás, ale o ně, čtenáře, můžeme dosáhnout skvělých výsledků. A zatřetí, vidím, že jsme svědky poklesu odvahy v mnoha zemích. Mezinárodní organizace selhávají, vlády nabízejí prohlášení místo činů. Ale bojujme za to, co za to stojí, tedy za svobodný tisk a zdravou veřejnou debatu založenou na faktech. Pokud to neuděláme, budeme mít problém, jaký mají v USA. Copak chceme žít ve světě, kde je každý fakt redukován na názor, každý smí říkat, co se mu zachce, a svoboda slova je ve skutečnosti přežitím těch nejsilnějších?