viola-fischerova_mobr.jpg
viola-fischerova_mobr.jpg • Autor: Archiv autorky

Druhý román Markéty Pilátové je v mnoha ohledech pozoruhodná kniha, jak už autorka dobře ví, že každá věc je jednak tím, co je vidět na povrchu, ale současně taky ještě něčím jiným, totiž skrytým tajemstvím a hádankou. A co platí o věcech a událostech, platí i o lidech. Světem její knížky je reálné anonymní Velké Město v latinské Americe (hybrid São Paulo a Buenos Aires) se svým Předměstím, obklopené exotickou kamenitou pouští a vysokými horami, krajinou, jejíž barvy, vůně a zvuky větrů, od horkého bezhlesého dechu vyprahlého kamení až po svištící vichr z hor si autorka osvojila všemi smysly. A pak jsou tu ovšem lidé z hor, kteří své bídě utíkají do Velkého města, kde – pokud přežijí uprostřed pouličních válek gangů – ztratí svobodu jako nevolníci svých zaměstnavatelů.

Muž, který na počátku vlastní „nejmilejší knihu,“ nemá jméno. Osoby, které ho vyhledávají, mu říkají Ten, který tetuje, a jestliže k němu přicházejí v takovém počtu, pak to není jen proto, že jeho tetování je dokonalé, ale i kvůli tomu, že jim současně s jehlou, ryjící v kůži, dává zapomenout na bolest svými příběhy, které nikdy neslyšeli a jejichž obrazy si nechávají vytetovat na tělo. A on ví, že svoje zákazníky s pistolí nesmí nudit, že musí být tím nejlepším vypravěčem, protože je to – jako tomu bylo u Šeherezády – otázka života a smrti.

pilatova_obalka_knihy.jpg
pilatova_obalka_knihy.jpg • Autor: Respekt
Tou nejmilejší knihou, z které čerpá, jsou Slovanské pohádky. Ona je jeho zárukou, že bude ještě nějaký čas žít a to především díky živé a mrtvé vodě, kterou teď narcos, drogoví díleři, kteří vedou svou krvavou válku o jednotlivá teritoria Velkého města, nepřestávají hledat. A tady vstupujeme poprvé do oné skryté části věcí a událostí, kde se podivuhodným způsobem prolíná žitá magie jižní Ameriky s českou pohádkou o Jiříkovi, který tím, že okusil hadí maso, začal rozumět řeči zvířat.

V románu můžeme jen ztěží určit hlavní postavu, není-li jí ovšem Ten, který tetuje, protože je to on, kdo vypráví příběhy toho klubka vzájemně propletených osob, jak se je po kouscích dovídá, až je sám nakonec tragicky vtažený do dění, o němž vypravuje. Klíčovou postavou celé historie je ale bílý had Haré. Žádný svůdce z biblické dějepravy, ale symbol moudrosti a dobra, jak ho zná mýtus té jiné, nám cizí země. Haré zná od věků příčiny toho, co trápí hrdiny jednotlivých příběhů, a zatímco teter umí příběhy vyprávět, dokáže do nich Haré svou čarovnou sílou vstupovat a jednat.

Osud většiny postav souvisí s Hadím institutem ve Velkém městě (model „Institituto Butantan“), kde vynikající profesor Vidal, zvaný Velký Michael, vyrábí z hadího jedu protilátkové sérum. A všechny si, více či méně bolestně, uvědomují bídu hadů v betonových kotcích a obrovské skladiště lahví s jejich naloženými mrtvými těly k ničemu. A každá z nich si kromě toho nese své vlastní osobní trápení. Yan, ne víc než podřadný asistentík profesora Vidala, svou trapnou koktavou plachost a nejistotu i pokud jde o kresby, jež jsou mu vším, a které se ale neodvažuje ukázat ani své lásce; jeho milenec Otto, psychiatr, kterého v jasnějších chvílích trápí jeho chlad vůči pacientům a jejich příběhům, u nichž ho ze všeho nejvíc zajímají jen jejich sny, které sbírá; mladý, úspěšný lékař zvaný Smradlavý Hugo, nemocný bolestně oslnivými vidinami toho, co se stane lidem, s nimiž mluví, a na příkaz otce hledající i v pustině příčiny svých podivných navštívení; policistka Pula, nucená zatknout matku, pašující pro milence Vidala kokain na financování institutu, když se nakonec, za jeho tichého souhlasu, stane matka návnadou pro policii, aby za jejími zády mohla projít mnohem větší zásilka drog.

K těm z nich, kteří znají soucit, přichází ve snu Haré se svým varováním před chladnými vrstvami světa, které jsou smrtící. „Vrstvy světa mají nejrůznější barvy a teploty, někdy působí i jako doteky, záchvěvy vzduchu, které ucítíš za bezhvězdné noci plné úzkosti. Ty chladné jsou nebezpečné – nejhorší z nich je vrstva strachu – z jejího středu vzlíná samota. A samota je pro vás zlá.“ Současně ale nabízí Haré, v tomto případě Ottovi, pomoc. „Chladné vrstvy se k tobě přibližují, aby tě zabily. Můžeš je ale uvidět mýma očima, a ohmatat mojí kůží, předejít je.“ To se ovšem může naplnit jen tehdy, spojí-li se člověk s hady, uzná-li odvěké lidské společenství s nimi, podmínka, kterou vyjadřuje Haré čarovnou formulí: „Líbej ho na jazyk / buď jeho očima / rozpleť ty kořeny / těmi to začíná“.

Těmi kořeny je krutost a egoismus skrytý v člověku, zlo, ve svých nejrůznějších podobách ve veškerém čase. Tak se stane Ottovi, když políbí hada a náhle se rozhodne doprovázet svého otce, poválečného polského emigranta, zpět do jeho rodné vsi, že právě zde a v současnosti, ho dostihnou ony dávné chladné smrtící vrstvy, před nimiž ho varoval Haré. Ve vesnici Jedwabne, kde za války vesničané zahnali své židovské sousedy i s dětmi do stodoly, kterou zapálili. Tady, kde chce pochovat svého náhle zemřelého otce, jehož rodinu tu každý znal, se Otto doví, co mu otec celý život tajil: že je Žid. A má poznat i proč.

Ze všech postav, kterým Haré ve snech proniká do podvědomí a pomáhá jim rozplést kořeny toho, co je sužuje a tísní, příčiny jejich smutku a cizosti vůči světu, s kterými si samy nevědí rady, se vymykají dvě osoby. Indiánská míšenka Pajita z hor a její milý, Pták, ze slumu na Předměstí. V jistém smyslu je možná právě Pajita hlavní hrdinkou románu. Děvčátko, které uslyšelo píseň nemocného hada u kořenů všeho a které jí porozumělo, jak už jí byli bližší hadi než lidé, od nichž, včetně rodičů, nezažila nic dobrého. A právě pro svoji schopnost rozumět hadům se stane uklizečka Pajita v Hadím institutu nesmírně potřebnou sílou pro profesora Vidala, Velkého Michaela. A tak se stává svědkem nejen toho, jak se od hadů získává jed na výrobu léčivého séra, ale i krutých a nesmyslných experimentů, jež mají posedlého profesora dovést ke zvláštním hadím proteinům a získat mu tak světovou slávu. Bezhlesý nářek hadů v institutu, jak o něm svědčí Haré, je tu slýchat jako echo křiku lidí, upalovaných ve stodole v Jedbawnem. (Pro úlevu čtenářů: Haré je přesvědčen, že krutost a nespravedlnost je třeba pomstít. A taky to dá Velkému Michaelovi pocítit.)

Potud jsme se zabývali onou skrytou magickou skutečností románu a je tedy třeba zmínit alespoň v náznaku jeho reálný prostor. Je jím divoká velkoměstská džungle mimo bohatství vil a zahrad, ovládaná drogovými gangy, kde se Pajitin milý, který se díky svému napůl kněžskému příteli naučí nejenom psát, ale ovládá i počítač, musí maskovat tetováním, aby nebyl nápadný a neprovokoval svým odlišným sociálním chováním. A stejně se stane obětí divokých psů, které za nocí vysílá do ulic svého panství drogový gang.

Zbývá tedy doslovit, proč stojí zato román Markéty Pilátové číst. Nejde jen o podivuhodné a hluboké prolínání pohádky, mýtu, ságy a chcete-li, pokud jde o napětí, i detektivky. Jde především o styl románu, o jeho přesný, čistý a bohatý jazyk, s jakým se v současné próze už skoro nesetkáváme. O to, jak každý, i sebestřídmější detail, je tu viděn očima rozeného básníka. O vyprávění, s kterým by, podle mne, musela před náročným králem obstát i Šeherezáda.

 

viola-fischerova_vobr.jpg
viola-fischerova_vobr.jpg • Autor: Archiv autorky

Viola Fischerová, básnířka a překladatelka, autorka 10 básnických sbírek a dvou knížek pro děti. Nejnovější sbírka „Domek na vinici“ vyšla letos. Žije v Praze.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte