Poštmistrem přes železnou oponu /prodloužená verze/

Vilém Prečan byl v letech 1976–1989 významnou spojkou mezi disentem a exilem. Dokládá to nejen jeho práce v Československém dokumentačním středisku, kde archivoval sbírky samizdatu, dokumenty Charty 77 a další prameny, ale i kniha korespondence s Václavem Havlem, která vyšla před několika týdny. Má více než osm set stran a je základním pramenem dokládajícím systematické spojení domácí a exilové rezistence.

(Tato prodloužená verze rozhovoru neprošla korekturou)

O emigraci jste dlouho vůbec neuvažoval. Proč jste nakonec změnil názor a vystěhoval se s rodinou v létě 1976 do západního Německa?

Vycházel jsem z toho, že jsme v roce 1968 něco začali a že získané svobody třeba hájit. Mimo jiné mi šlo o obhajobu práva a povinnosti, která vedla historiky k vydání tzv. Černé knihy, dokumentace Sedm pražských dnů, kterou jsme redigovali spolu s kolegou Milanem Otáhalem a která dokumentovala spontánní občanský odpor proti obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy. Kniha byla už brzy po zveřejnění a interní distribuci takzvaně na tapetě. Leonid Brežněv třískal Černou knihou o stůl na setkání s Dubečkem v Kyjevě a sovětská vláda poslala před Vánocemi 1968 protestní nótu československé vládě, v níž byla kniha označena za antisovětský pamflet. Zastával jsem stanovisko, že je mou povinností…