Vary 6: Samota je skoro vždycky nějak tragická. Maximálně je to méně smutná prohra s pokorou

Pět let jezdil režisér Miro Remo na Šumavu za Ondřejem a Františkem Klišíkovými, svéráznými dvojčaty, kteří celý život zůstali na místě, kde se narodili. Před pár lety si je vybral do své knihy rozhovorů se šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině Aleš Palán. Slovenský dokumentarista si je z ní vypůjčil do stejnojmenného filmu, který má ve středu premiéru v hlavní soutěži karlovarského festivalu – a bratři Klišíkovi ho mají spolu s režisérem uvést. „Nevnímám je jako samotáře. Ale jako dvě děti, které zůstaly u svých kořenů. Ve stavu, ve kterém vždy byly,“ říká Remo. „Jen jsou z nich dnes dospělí blízko smrti a vracejí se k tomu, co prožili.“

Svět samotářů může člověka provokovat, zneklidňovat, fascinovat, píše Aleš Palán v úvodu ke knize, z níž jste si je vypůjčil. Provokoval, zneklidňoval nebo fascinoval vás svět bratrů Klišíků?

Provokovali mě tím, jaké jsou jejich hodnoty. U nich je pravda naprosto zásadní. Její hranice se nedají překročit, relativizovat.

Pravda o čem? Každý z nich má v tom filmu svou.