Nepytlačíme, jen nabízíme pomoc těm, kteří plánují z USA odejít. Chceme, aby věda zůstala globální
S prezidentem Společnosti Maxe Plancka Patrickem Cramerem o jeho rozhovorech s americkými kolegy a o tom, proč mu věda náhle připadá tak zranitelná
Právě jste se vrátil z USA. V San Francisku, Los Angeles a ve Washingtonu jste diskutoval s vědci, politiky i se zástupci tamních univerzit bojujících o nezávislost. Jaká tam je situace?
Nikdy jsem zámořské kolegy neviděl tak znepokojené a zastrašené. Vládne tam pesimistická a depresivní nálada, která je jinak pro USA netypická. Univerzity se na krizových zasedáních připravují na situace, jakou jsme nyní zažili na Kolumbii, kde Donald Trump stanovil podmínky pro další vyplácení grantů. Je tu velký tlak ze strany politiků – ale existuje i tlak zevnitř, aby se univerzity bránily důrazněji. A samozřejmě je v tom všem přítomný také emocionální tlak, protože jsou ohrožena pracovní místa matek a otců.
Harvardova univerzita v pondělí odmítla splnit dalekosáhlé požadavky Trumpovy administrativy. V důsledku toho Harvard přišel o miliardy z federálních financí. Překvapilo vás, že je první univerzitou, která odolala vnějšímu tlaku?


Jsem rád, že téměř 400 let stará univerzita takhle zareagovala. Mnoho lidí doufalo, že se její nové vedení právě takhle zachová. Koneckonců, po loňské rezignaci své prezidentky Claudine Gay přijala univerzita opatření, která měla zajistit, aby na akademické půdě nedocházelo k diskriminaci. To také uvedli právníci Harvardu: dali najevo, že vláda překračuje pravomoci a musí respektovat základní hodnoty a práva univerzity. Harvardova univerzita má v akademickém systému zvláštní úlohu. Má největší nadační jmění, jež přesahuje 50 miliard dolarů, a tudíž značnou finanční nezávislost. Proto k Harvardu všichni vzhlížejí.
Dokážete na základě aktuálních zkušeností říci, jestli je tenhle boj strategií, která se může vyplatit? Nebo je v tuto chvíli cena příliš vysoká?
Dovedu si představit, že odpor může mít smysl. Nikdo však nedokáže předpovědět, zda se vyplatí. Otázka spíše zní: jaká je alternativa? Pokud ustoupíte, objeví se další požadavky. Ustupování s sebou navíc nese i značné riziko a poškození pověsti. Případ Kolumbie ukázal to, co jsem říkal: že tlak na vedení univerzit je značný i zevnitř. A je jasné, že škody způsobené rezignací na základní hodnoty jsou velké. A v této napjaté situaci se domnívám, že Harvard učinil správné rozhodnutí.
Zdá se, že po jasném odporu mnozí toužili. Vyvolá to nyní vlnu odporu ze strany univerzit?
V USA jsme opakovaně slyšeli a společně diskutovali o tom, že teď je důležité, aby se vedoucí představitelé univerzit spojili a definovali společnou červenou linii. A skutečnost, že se proti požadavkům politiků postavil Harvard, mnohé povzbudí.
Jak se může konflikt mezi americkou vládou a univerzitami ještě vyhrotit?
Neočekávám, že se snadno vyřeší. Přístup nové vlády je v tomhle strategický. Bude se držet svých cílů, mezi něž patří i potlačování výchovy ke kritickému myšlení. Proto nejde jen o konflikt s univerzitami. Jde spíše o budoucnost demokracie jako celku.
V devadesátých letech jste byl mladým vědcem na Stanfordu. V čem byla tehdejší Amerika jiná?
Na Stanfordu jsem zažil optimismus, životní pocit, že nic není nemožné. Pokud se něco zdá technicky neproveditelné, stačí vyvinout novou technologii, která to umožní. Tohoto amerického ducha jsem svým kolegům nyní připomínal. A cítil jsem, že to potřebovali slyšet.
Ptal jste se špičkových amerických výzkumníků, zda se chtějí přesunout do Německa, a pokud ano, co by k tomu potřebovali. Jaké jste dostal odpovědi?
Odpovědi se lišily v závislosti na oborech či tématech. Jeden matematik řekl: „Já vlastně nepotřebuji žádné vybavení, potřebuji mít jen možnost v klidu přemýšlet. A nemůžu dělat výzkum, pokud ráno přijdu do kanceláře a první, co si přečtu, je výhrůžný e-mail, který mi naruší plány.“ Jiní se obávají, že zcela zmizí nutné předpoklady pro jejich výzkum. Když například vyvíjíte nové léky, tak potřebujete klinické studie. A ty nelze realizovat, pokud budou omezeny potřebné úřady. Musíte tedy rozlišovat, o jaké vědce se jedná a co potřebují.
A dostali jste přísliby od konkrétních špičkových výzkumníků, kteří by chtěli do Německa odejít?
Ne, jednalo se jen o průzkumná jednání. Nicméně ve Společnosti Maxe Plancka má už teď deset procent našich ředitelů americký pas – a je docela možné, že se k nim brzy přidá někdo další. Na druhé straně si myslím, že k exodu vědců z Ameriky nedojde, ani když bude tamní vědecký systém oslabený. A my máme zájem, aby tamní systém nadále vzkvétal, protože věda je globální – každá čtvrtá publikace v naší společnosti vzniká ve spolupráci s americkými kolegy. Snažíme se ale pomáhat těm, kteří už ve svém výzkumu v USA nemohou pokračovat.
Zaznamenal jste v USA obavy z odlivu mozků?
Tamní kolegové mi říkali: „Cokoli, co teď můžete v Německu nebo v Evropě udělat pro to, aby věda neztratila své nejlepší lidi, je dobré pro nás všechny.“ Také oni o vědě přemýšlejí jako o globálním systému. Naším úkolem je dávat mladým talentům dočasné nabídky, dokud svět nebude zase jiný.
Takže jste se nesetkal s nařčením z cíleného „pytláctví“ amerických vědců?
Opakovaně jsem slyšel: „Děkujeme, že jste nám poskytli bezpečný přístav.“
Myšlenku, že byste mohli profitovat ze zámořské krize tím, že budete „vábit“ nejlepší vědce, přitom kritizovala Německá akademická výměnná služba (DAAD) a Nadace Alexandra von Humboldta.
Každý, kdo chce opustit USA, půjde tam, kde se mu otevřou dveře. Takže pokud se u nás přihlásí lidé, kterým pro jejich výzkum něco chybí, pak bychom se měli snažit dát jim dobrou nabídku. Výraz „pytláctví“ není namístě. V jádru se shodneme, že potřebujeme transatlantické partnerství.
Jak atraktivní je vůbec německý výzkumný systém? Otevřeně řečeno: nakolik můžeme špičkové americké výzkumníky vystavit labyrintu německé byrokracie?
V USA také existuje byrokracie, je dokonce součástí kulturních válek na tamních univerzitách. V Německu máme samozřejmě příliš byrokracie. Ale nová německá koaliční smlouva se jasně zavázala k jejímu snížení, a to i na akademické půdě. To mi dává naději. A celkově jsme velmi atraktivní lokalitou: máme zajištěné financování, velkou akademickou svobodu, svobodu projevu a vysokou kvalitu života.
Co si myslíte o „Programu 1000 hlav“, který byl rovněž vyhlášen v německé koaliční dohodě? Má i s ohledem na situaci v USA přispět k tomu, aby Německo zůstalo „bezpečným přístavem vědecké svobody pro výzkumné pracovníky z celého světa“ a přilákalo mezinárodní talenty?
Potěšil mě. Nyní je však třeba jej realizovat bez byrokratických obstrukcí. Německá výzkumná nadace (DFG) by mohla přidělovat finanční prostředky nejlepším žádostem z univerzit bez jakýchkoli zásadních podmínek. Humboldtova nadace už dokázala, že umí do Německa přilákat špičkové zahraniční vědce. Další část by mohla dostat Společnost Maxe Plancka. Už teď máme spoustu žádostí od lidí, kteří jsou pro univerzity obtížně financovatelní.
Ve Washingtonu jste na přilákání talentů vyhlásil vlastní „Max Planck Transatlantic Program“. Co zahrnuje?
Obsahuje tři hlavní body. Zaprvé plánujeme centra transatlantické spolupráce mezi naší společností a špičkovými americkými institucemi. Každá strana bude během deseti let investovat pět milionů eur. Tenhle stabilní rámec také usnadní výměnu talentů. Peníze v USA přitom pocházejí ze soukromých zdrojů. To znamená, že se můžeme věnovat i tématům jako klimatologie nebo biomedicína, která jsou v současnosti v USA silně stižena škrty. Zadruhé jsme zahájili nový postdoktorandský program – a právě jsme vyhlásili prvních 50 pozic se smlouvou minimálně na tři roky. Tímhle způsobem můžeme pomoci udržet talentované lidi ve vědě do doby, než se budou moci za několik let ucházet o profesuru. Vysoce kvalifikovaným postdoktorandům, kteří nemohou získat místo v USA, protože tam je přijímání zaměstnanců zmrazeno, pak nabízíme i posty vedoucích skupin na šest let.
Váš program je tedy zaměřen především na mladé výzkumné pracovníky a méně na etablované výzkumníky?
Na obě skupiny. O etablovaných výzkumnících se v Německu mluví nejvíc, ale ve skutečnosti jde o poměrně malou skupinu. Obracejí se na nás jednotlivci z této skupiny, kteří nevědí, jak by mohli pokračovat ve svém výzkumu v USA. Třetí bod našeho programu se týká právě jich. Můžeme je jmenovat do ředitelských pozic. Vždy se objeví otázka platu, což se snažíme řešit se soukromými sponzory, například s nadacemi.
Ani Německo není pro cizince všeobecně bezpečným útočištěm. Do jaké míry ohrožují úspěchy pravicových populistů nábor špičkových talentů?
Zatím jsme nezaznamenali, že by se mezinárodní výzkumníci vyhýbali těm spolkovým zemím, kde je obzvlášť silná Alternativa pro Německo. Jednoduše se chtějí připojit ke Společnosti Maxe Plancka bez ohledu na konkrétní místo. Ale v každém případě je to důležitý bod: skutečný konflikt, který vidíme v USA i jinde, se odehrává mezi mezinárodním vědeckým systémem a protivědeckými silami. Proto je spojenectví s vědci z celého světa tak důležité. Jde o obranu společných hodnot: otevřenosti světu, integrity, akademické svobody a svobody projevu.
Jak zranitelný je podle vás německý akademický systém? Mohlo by zde dojít k hlubokým změnám jako nyní v USA?
Pro Německo je důležité, aby příští vláda byla úspěšná: ekonomicky, ale i v jiných oblastech. Musí omezit nadměrnou regulaci a zajistit fungující infrastrukturu. Pokud se nepodaří posílit demokratický střed a strany jako AfD budou stále silnější, pak i zde bude věda ve velkém nebezpečí.
Jak odolné by byly univerzity a výzkumné instituce, pokud by vládní většinu tvořili nepřátelé vědy?
Nechci se pouštět do spekulací. Na jedné straně musí zůstat shoda na tom, že jako stát potřebujeme svobodnou vědu. Na druhou stranu musíme být odolnější. Co by například znamenalo pro Společnou vědeckou konferenci, v níž federální vláda a spolkové země přijímají zásadní rozhodnutí o financování výzkumů, kdyby několik zemských vlád mělo extremistického ministra...
... v Německu jsou univerzity a výzkumné ústavy financovány převážně z veřejných zdrojů.
Právě proto je tak důležité soukromé financování. Čím vyšší je jeho podíl na rozpočtu, tím odolnější jsou špičkové výzkumné instituce. To by mělo být ponaučením z hrozivé situace v USA: že se víc bohatých lidí a nadací angažuje ve prospěch svobodné vědy. Ta je koneckonců spolu s nezávislým tiskem a soudnictvím základním kamenem demokracie..
Patrick Cramer (56)
Na Stanford ově univerzitě se věnoval výzkumu pod vedením pozdějšího nositele Nobelovy ceny za chemii Rogera Kornberga. Po návratu pracoval jako biochemik a molekulární biolog v Mnichově a Göttingenu a v roce se 2023 stal prezidentem Společnosti Maxe Plancka (MPG), nezávislého neziskového sdružení německých výzkumných ústavů, jež provozuje zhruba na 30 místech přibližně 80 zařízení. Tyto Instituty Maxe Plancka mají usnadňovat špičkový základní výzkum a zaměstnávají na 25 tisíc lidí. Téměř 60 procent výzkumných pracovníků jsou cizinci; u doktorandů jsou to dokonce dvě třetiny, u ředitelů 40 procent.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].












