Erdogan použil nacionalistického Atatürka proti sekulárnímu Atatürkovi

Málokterý politik v posledním roce hýbal světovou politikou tak výrazně jako Recep Tayyip Erdoğan. V aktuální Respektu 2/2021 přinášíme jeho zevrubný profil – a zde jako doplnění a pozvánku ke koupi zkrácený a editovaný přepis rozhovoru se slavným francouzským odborníkem na Blízký východ a islamismus Gillesem Kepelem.

Nakolik politiku Recepa Erdogana pohání islamistická ideologie?

Od dětství se pohyboval v kruzích, které odmítaly sekulární charakter tureckého státu. Studoval na škole, kde se vychovávali budoucí imámové. Dlouho patřil do hnutí vedeného Necmettinem Erbakanem, které bylo tureckým ekvivalentem arabského Muslimského bratrstva. Erdogan se na výsluní dostal v 90. letech, kdy se vyčerpával sekulární model založený otcem moderního Turecka Kemalem Atatürkem (modernizace a západní hodnoty byly zaváděny autoritářsky “shora” a strážcem tohoto pořádku byla armáda - svrhla politiky, kteří se od sekularismu odchýlili, pozn. red.).

Jak se to projevilo?

Sekulární režim tehdy odpuzoval stále širší vrstvy společnosti a Erdogan, lídr pragmatického a mladšího křídla Erbakanova islamistického hnutí, byl v této době vynalézavý. Vymyslel nový politický jazyk, který spojil islamisty blízké Muslimskému bratrstvu s demokratickou, až jistou levicovou složkou. Dokázal díky tomu přitáhnout i voliče, kteří popíjeli víno a jedli vepřové. Viděli v Erdoganovi muslimského demokrata, který stejně jako oni pohrdá sekulárním fašismem zosobněným vládnoucí elitou a armádou.

Tito liberálové mu tedy pomohli k moci?

Ano - a někteří z nich nakonec, podobně jako spojenci pomáhající ve střední Evropě k moci komunistům, skončili ve vězení.

O koho ještě se jeho strana AKP, která se k moci dostala po volbách v roce 2002, opírala?

Klíčová - a nakonec také přechodná - byla aliance s islamistickým kazatelem Fetthuláhem Gülenem, jenž je nyní jeho arcinepřítelem. Gülen nenáviděl atatürkovský sekulární stát možná ještě více než Erdogan, odmítal turecký nacionalismus a chtěl jej nahradil společnou panislámskou ideologií s tureckou příchutí. Důležitou složkou Erdoganovy vítězné aliance pak byla nová rostoucí střední třída z Anatolie. Zdejší podnikatelé neměli na rozdíl od zavedené sekulární buržoazie kontakty a přístup k velkým bankovním půjčkám a mezinárodnímu kapitálu. Provozovali menší podniky založené na levné práci a tvrdě pracovali - říkalo se jim “anatolští tygři” a byli tureckou obdobou tvrdě pracujících kalvinistů, které sociolog Max Weber popsal coby tvůrce kapitalismu. Tito podnikatelé pomáhali islamistickým stranám včetně Erdoganovy AKP. Původní Erdoganova politická vize Turecka byla otevřena mnoha segmentům složité turecké společnosti. Vítala pod společným národním “stanem” Kurdy dlouho utlačované tureckými sekulárními nacionalisty, křesťany, zprvu i Armény - tak jako ve starých osmanských časech.

Proč se začala tato spojenectví rozpadat?

Tyto aliance se postupně rozpadaly spolu s tím, jak se Erdoganova vláda stávala stále represivnější. Nejprve kvůli stupňujícímu autoritářství ztratil kulturně sekulární spojence - definitivně po potlačení protestů mladých lidí v Gezi parku v roce 2013. Pak ukončil mírový proces s Kurdy - a přišel o četné příznivce z řad kurdské menšiny. Hlavní zlom nastal po převratu v létě roku 2016, kdy definitivně zkolabovala Erdoganova aliance s gülenisty, které z organizování převratu viní. Ztrátu těchto partnerů kompenzoval tím, že navázal spojenectví s MHP, což je extrémní pravice - obsahuje islamistické proudy, ale primárně se jedná o fašistické ultranacionalisty. Jejich mládežnickou organizací jsou Šedí vlci, které francouzská vláda po nedávných útocích na arménskou menšinu ve Francii zakázala.

Na čem stojí ideologie MHP?

Vychází z tzv. eurasijské teorie, která popisuje domovinu Turků ve střední Asii a je vlivná v současném Rusku, kde poskytuje ideologické pouto pro vazby muslimských postsovětských republik s Moskvou. (Rusové jsou podle těchto úvah geneticky spříznění s turkickými národy v euroasijské stepi a hlavním ohrožením jejich společné stepní identity je Západ. Tuto ideologie používají vlivné kruhy v Turecku a zvláště v Rusku k prosazování spolupráce, která oslabí turecké geopolitické vazby na Západ - pozn. red.) Není mimochodem náhoda, že diplomatická jednání mezi Erdoganem, Putinem a íránským prezidentem Rúháním o Sýrii probíhaly v kazašské Astaně. Eurasianismus je oficiální ideologií Kazachstánu a univerzita v Astaně je pojmenovaná po Lvu Gumiljovovi, intelektuálním otci tohoto myšlení. V těchto vrcholných diplomatických summitech se skrývá hodně symboliky.

Jak se dnes Erdogan vymezuje vůči tvůrci sekulárního Turecka Kemalu Atatürkovi?

Nejlépe to půjde popsat na loňské reislamizaci Hagie Sofie, kterou osmané po dobytí Cařihradu proměnili z křesťanského chrámu v mešitu. Atatürk v roce 1934 nařídil další změnu, z Hagie Sofie učinil muzeum. A ve jménu univerzálních hodnot pokroku - inspiroval se hodně francouzskými osvíceneckými idejemi - ji věnoval celému lidstvu. Erdogan tento krok vloni zvrátil a sám se aktivně zúčastnil prvního kázání v obnovené mešitě. Ovšem pozoruhodné a symbolické je datum, kdy k reislamizaci došlo, 24. červenec. V ten den si Turecko připomíná výročí dohody z Lausanne v roku 1923, jež je výsledkem Atatürkem vedeného boje proti evropským imperialistům, kteří chtěli po první světové válce Turecko rozdělit do slabších menších celků. Atatürk díky národní mobilizaci a tzv. válce za nezávislost proti evropským mocnostem zajistil hranice Turecka v dnešní podobě. Erdogan se tedy při reislamizaci chrámu Hagia Sofia postavil za dědictví Atatürka-nacionalisty a současně proti dědictví Atatürka-sekularisty: použil nacionalistického Atatürka proti sekulárnímu Atatürkovi.

Proč na podzim došlo k tak ostré roztržce s Francií? Prezident Erdogan volal po embargu francouzského zboží a prezidenta Emmanuela Macrona kvůli údajné nenávisti vůči islámu „poslal na psychiatrii“.

Cítil, že v muslimském světě je kvůli karikaturám nahromaděný vztek a využil jej k tomu, aby se prezentoval jako lídr sunnitů. Posílil své renomé, zvláště v opozici vůči Saúdské Arábii, která ke karikaturám v podstatě mlčela - Erdogan je vyzyvatelem saúdského vedení sunnitského světa. Ostatně také k reislamizaci Hagie Sofie došlo v době, kdy Saúdská Arábie kvůli koronavirovým opatřením nezvala zahraniční hosty na pouť do Mekky. Mekka byla prázdná, zatímco Erdogan se v Istanbulu prezentoval jako muslimský lídr. To bylo z jeho pohledu důležité sdělení. A pak nesmíme zapomínat, že tyto provokativní věci dělá v situaci, která pro něj vůbec není jednoduchá.

Proč?

Nemá na mezinárodní scéně prakticky žádné spojence, jen nepřátele. Odchází navíc Donald Trump, s nímž si rozuměl - Erdoganův zeť a Trumpův zeť spolu domlouvali obchody… Trump například zablokoval zavedení amerických sankcí poté, co Turecko nakoupilo systém protiletecké ochrany od Ruska - tuto ochranu Erdogan s nástupem Joe Bidena ztrácí. Kromě toho má spoustu domácích problémů: lira vloni vůči dolaru a euru ztratila třetinu hodnoty, pandemie je vážná, zahraniční vojenské operace stojí hodně peněz.

Brzy po Erdoganově ostré kritice Emmanuela Macrona došlo ve Francii k teroristickému útoku. Přispívá Erdogan k radikalizaci evropských muslimů?

Atentátníky přímo neinspiruje a nepodporuje. Svojí vyhrocenou rétorikou ale pomáhá vytvářet jistou atmosféru - polarizovanou, vznětlivou, protizápadní - která pak některé extremisty strhne k násilí na vlastní pěst. Myslím si, že právě zažíváme novou vlnu terorismu, kdy atentátníci nejsou zapojení do reálných islamistických skupin a nečtou extremistickou literaturu jako v minulosti. Žijí na Instagramu, sledují memy a k násilnému činu je vyprovokuje momentální atmosféra. Tak jako se to stalo na podzim během útoků ve Francii spáchaných mladými lidmi, kteří se předtím nepohybovali v islamistické scéně a nebyli na radaru tajných služeb.

Když vše shrneme: co pohání politiku Recepa Erdogana?

Je to zcela jednoduché: chce být znovuzvolený a dělá věci, jakkoli provokativní, které mu k tomu pomohou.