Je v Česku domácí násilí vůbec trestné?

Na první pohled může jít o hloupou otázku. Samozřejmě, Česká republika již v roce 2004 zavedla do svého právního řádu trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě. Za uplynulých 20 let soudy pro tento čin odsoudily tisíce pachatelů. I když násilí v blízkých vztazích neubývá, hrozí, že za něj v budoucnu nebude téměř nikdo odsouzen. Někteří soudci Nejvyššího soudu totiž vydali několik rozhodnutí, která považují doposud trestná jednání maximálně za přestupky. Tím se odklánějí od dosavadní většinové praxe.

Veřejně známým je případ žďárského soudce, který týral svou družku (o kauze pojednává například podcast Seznam Zprávy Spravedlnost tyrana). Nejde však o ojedinělý případ. V databázi rozhodnutí Nejvyššího soudu jde dohledat další čtyři kauzy, ve kterých soudci argumentují obdobným způsobem. Abychom mohli zhodnotit význam těchto soudních rozhodnutí, považuji za vhodné nejprve popsat charakter prokázaného násilí. Následně bych se zaměřil na to, proč příslušní soudci tato jednání nepovažují za trestná, v čem je jejich argumentace problematická, jaké může mít tento přístup dopady a co s tím je možné dělat.

V čem domácí násilí spočívalo?

Žďárský soudce ponižoval svou družku mimo jiné tím, že jí říkal, že je neschopná, že nic neumí, že může být jako chudý umělec ráda, že je s ním, že se neumí postarat o dítě, že je s ohledem na její vadu řeči „kokta“ nebo že je kurva či židovská kurva. Soudce svou družku strkal tak, aby narážela do věcí, tahal ji za vlasy a bil ji pet lahví. Vyhrožoval jí vyhozením na ulici, tím, že z ní udělá blázna, zničí ji v orchestru nebo jí jako profesionální houslistce rozbije housle. Útočil jí na prsty, a když chtěla přivolat policii, vytrhl jí telefon z ruky a rozbil jej o dlažbu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci najdete zde a zde.