Všechny publikované články
Českému dokumentu může být i líp
Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě se už deset let snaží připomínat kořeny naší bolesti a jít dovnitř mechanismů, jimiž je lidstvo v éře globální zábavy manipulováno a uspáváno. V neděli skončil jeho další ročník.
Hra na temnou notu
Před deseti lety byla akce pouze přehlídkou toho, co už bylo k vidění jinde. Teď se ale mezinárodní premiéry (byť ne ty nejdůležitější) staly stabilní součástí festivalu. Z 230 filmů bylo letos ve Varech 15 světových a 39 mezinárodních či evropských premiér. A to je věc, která láká filmové profesionály, novináře i obchodníky z celého světa.
Švejkové a podivíni, končíme
Zdejší film vzkvétá, vždyť o České lvy se v sobotu ucházelo rekordních 22 děl. Na nedávném Berlinale nás ale nereprezentoval jediný snímek. Proč? Ještě v roce 1989 běželo na berlínském festivalu šest československých celovečerních filmů.
Co se děje ve světě
Ve snímku režiséra Jörga Kalta Crash Test Dummies, který otevřel letošní přehlídku rakouského filmu Diagonale ve Štýrském Hradci, se projevuje nové směřování místní kinematografie. Nezaměstnaný muž dostane práci v supermarketu. Jako detektiv musí stále sedět před dvanácti monitory a sledovat, jestli někdo nekrade. Jednou k němu přijde na kontrolu šéf a říká: „Kamera číslo 12 snímá zadní část garáže. Tam jezdí v noci párečky a dělají tam, však víš co. Dvanáctku nahrávej, ty kazety mi pak dáš. Dobře se prodávají jako porno.“ Nebývalá věc. Ředitel, jinak pátrající po každé ukradené bramboře, nabádá zaměstnance k černotě. Je přísný, ale zároveň směšný. Současný rakouský film se snaží posloužit dvěma pánům: tradičnímu sociálnímu realismu a nově příchozímu – smíchu. Většina producentů se totiž odmítá spokojit s návštěvností klesající obvykle na několik desítek tisíc diváků a zkouší na diváky nové finty.
Co se děje ve světě
Maďarský filmový týden je nejlépe zorganizovanou přehlídkou domácí kinematografie v postkomunistické Evropě. Letošní ročník, který proběhl v Budapešti počátkem února, navíc ukázal, že zdejší film prochází pozoruhodnou proměnou.
Příčinou je tzv. filmový zákon, který Maďaři loni v květnu přijali jako první stát postkomunistické Evropy. Norma chce přitáhnout do výroby filmů více peněz ze státního i soukromého sektoru. Producenti a sponzoři, kteří investují do filmu, získali výhodné možnosti daňových odpisů a subvencí, státní podpora domácí kinematografie vzrostla dokonce desetinásobně. Dva hlavní podpůrné fondy tak loni rozdělily filmařům v přepočtu přes 240 milionů korun. Pro srovnání: ve stejně velkém Česku šlo ze státního fondu na kinematografii loni jen 68 milionů korun. Nových lákadel filmového podnikání využili v Maďarsku i soukromníci – během půl roku investovali do výroby filmů 85 milionů korun.
Východní Evropa se neumí smát
Východoevropané se ve filmu neumějí smát. I patnáct let po pádu berlínské zdi v jejich kinematografii převládají obrazy bídy, zloby, utrpení a chaosu. Letošní filmový festival v německé Chotěbuzi, největší přehlídka kinematografií postkomunistických zemí, tento trend potvrdil – deprese filmařů i jejich postav trvá.
S batůžkem proti manipulacím
Ten, kdo by hledal společného jmenovatele filmů letošní Letní filmové školy v Uherském Hradišti, by patrně nepřehlédl velmi silný trend demýtizovat věci kolem nás a odpor ke všem druhům manipulace. Jedním z prvních domácích filmů, který tu běžel, byl Český sen Víta Klusáka a Filipa Remundy o stavbě fiktivního obchodního domu. „Zahájení provozu nového supermarketu si pravý Čecháček nenechá ujít, vezme si svůj spacák a čeká, až se otevře,“ poučuje v něm režisérskou dvojici zkušený reklamní agent. U diváků ta věta vyvolala salvy smíchu. Během konání festivalu desítky tisíc návštěvníků přespávají ve spacích pytlích ve školách a parcích. Na zbrusu nové zboží za skvělé ceny tu ale nikdo nečeká, batůžkáři milují filmy jakéhokoli stáří, které jdou pod povrch věcí. S „pravými Čecháčky“ mají společnou jen hlavu na krku.
