Maďarský film se nám díky jménům jako István Szabó, Márta Maszárosová či Miklós Jancsó dlouho spojoval s náročnou uměleckou výpovědí. Festival domácích novinek Maďarský filmový týden, který probíhal na přelomu ledna a února v Budapešti, však ukázal, že nastupující generace sahá po docela jiných tématech než slavní předchůdci. Filmoví hrdinové už netouží po svobodě a volném pohybu, ale v nové době zatím nejsou úspěšní, neumějí dělat velkou kariéru. Smolaři v prostoru mezi kapitalismem a socialismem prahnou především po penězích.
Hurá do Monte Carla
Nový maďarský film působí trochu jako Dostojevskij křížený s Medojedkami, jako James Joyce v prostředí fitness center a bronzárií, případně venkovská skazka střižená reality show. Zdejší kinematografie po roce 1989 těžko hledala harmonii mezi komercí a uměním. Každoročně se objevily jeden dva filmy od velkých filmových vizionářů, následované skupinkou oblíbených lokálních komedií a rojem průměrných filmů. Nutnost působit v duchu tradice „umělecky“ vedla zdejší filmaře k prapodivným a velmi složitým výpovědím o ničem. Většina z patnácti až dvaceti ročně natočených celovečerních filmů tak zůstala bez diváků. Maďarský film ztratil hodně příznivců a jeho podíl na trhu zůstal neuvěřitelně malý i v době, kdy jinde v Evropě už docházelo k renesanci národních kinematografií. „Zdejší filmový průmysl nebyl po pádu zdi schopen…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 41 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
