Milena Sršňová

Od počátku, kdy se na veřejnost dostaly zprávy o chystané spolupráci se zahraničním konsorciem investorů obnovy Smíchova, byly vznášeny a zase vyvraceny pochyby o tom, zda smlouva (resp. Lettre of Intent) je pro nás výhodná.

Před měsícem jsme uveřejnili několik zásadních námitek k připravovanému zákonu o ochraně přírody a krajiny (Nežijeme v Sámově říši, Respekt 26/1991). Článek zapadl a nevzbudil větší zájem.

Musíme docílit toho, aby školství bylo pestré, abychom zlomili snahu starého režimu vymodelovat všechny lidi uniformně podle jednoho, do jisté míry pochybeného vzoru.

Tematika, jakou v sobě zahrnuje projekt regenerace Smíchova, je příliš široká na to, aby se dala vměstnat do jediného článku, a příliš důležitá, než abychom jí poskytli publicitu jenom okrajově.

Zhruba před rokem jsme poprvé zkoušeli mapovat problémy knižního trhu (viz Kniha v pasti, Respekt 24/90).

Posledního školního dne to spěchalo: že honem musím na tiskovku herců Divadla na zábradlí do Klubu spisovatelů.

Praha pulsuje mocným kulturním životem. Tento fakt platí už delší dobu a je nejlepší odpovědí na nářky a zdvižené prsty ochranářů kultury.

Vracíme se k problematice restitucí památek.

Jeden z ekologických zákonů, který bude třeba přijmout, je zákon o ochraně přírody a krajiny. V tisku se o něm prakticky nediskutuje. Návrh zákona se nyní ocitl v připomínkovém řízení a je podrobován značné kritice.

Pavel Krýl v "Haló sobotě" (1.6.) začíná článek senzačním odhalením: bývalí majitelé (konkrétně Lobkovicové) se poté, co vstoupil v platnost restituční zákon, hlásí o tu část svého vlastnictví, kterou je jim nynější režim ochoten vrátit.

Malá skupinka lidí v Kroměříži (s přáteli v Brně a Praze) se rozhodla upoutat zájem těch, kdo mají rádi umění. To, s čím se o tuto přízeň uchází, rozhodně nepatří k módním kulturním artiklům a pořadatelé jsou si toho vědomi.

Rakouská akciová společnost Warimpex začala v Československu podnikat už za komunismu. Ačkoliv jinde v Evropě pracuje seriózně a má dobré renomé, u nás je známá spíše pozemkovými spekulacemi, předražováním staveb a necitlivým přístupem k místu, kde podniká.

Televizní pořad "Kdyby...", označený jako "hra faktů" (5.6., F1), vyvolal okamžitě mnoho negativních ohlasů. Jejich prudkost nepřekvapuje: pořad se dotkl citlivého místa, občas bohužel rozčilujícím způsobem.

Je sice pravda, že „S penězi zacházíme nedobře” (Respekt č.21/1991). Není však pravda, že příspěvky z autorských honorářů na účet Českého literárního fondu činily v loňském roce 7 miliónů Kčs.

Vcelku laskavým dopisem z 15.května t.r. se ministr kultury České republiky obrací na umělce, bez nichž nechce rozhodnout o osudu finančních prostředků určených zákonem a vládní vyhláškou na podporu umění.

Slavnostní vernisáž k akcím pořádaným u příležitosti stého výročí postavení budovy Národního muzea na Václavském náměstí a stého výročí České akademie věd a umění začala bez protokolárního uvítání vzácných hostí.

Občas se dozvídáme o školách, kde učitelé nebo rodiče nebo představitelé obce chtějí odvolat (podle jejich názoru neschopného) ředitele.

"Díky izolovanosti Československa od ostatního světa, je centrum Prahy relativně nedotčené. Tento paradox má jednu výhodu: zatímco západní Evropa demolovala během stavebního boomu v 60. a 70. letech více staveb, než bylo zničeno za druhé světové války, Praha si zachovala původnost historicky vyvinutého města.

Martin Odehnal, bývalý zástupce šéfredaktora SPN (nyní krátce ředitel školského úřadu pro Prahu 1), vypracoval elaborát o situaci Státního pedagogického nakladatelství - SPN.

Pozvali jsme do redakce skupinu odborníků z pražských muzeí, abychom diskutovali o současných problémech jejich práce.

Ve všech sdělovacích prostředcích se v uplynulých 10 dnech zpochybňovalo usnesení vlády o tom, že daň z obratu periodického tisku nebude snížena.

Novela zákona o památkách se oproti očekávání stala pro ministerstvo kultury ČR vážným problémem. Byla předmětem konfliktů, osobních střetů a vzedmutých vášní. Její poslední verzi považovaly ministerstvo kultury, vědecká rada pro památkovou péči i značná část památkářů v terénu za vyhovující kompromis.

Před listopadem 1989 bylo divadlo nepochybně nejradikálnější a nejautentičtější oblastí naší režimní kultury.