Iva Tůmová

V mrazivém šeru trpělivě podupává několik desítek lidí. Konec fronty se stále prodlužuje, vytrvalci v předních liniích už jsou promrzlí na kost. Přešlapují tu už od noční tmy, oproti ostatním ale mají jistotu, že za půl hodiny, až se dveře konečně otevřou, získají nízká pořadová čísla a jejich věc bude dříve vyřízena.

Praha, první červencové úterý, pět hodin odpoledne: na most Legií vbíhá početný zástup policistů a z obou stran jej neprodyšně uzavírá.

Jsem přesvědčen, že možná už v červnu, ale nejpozději v září bude zákon o střetu zájmů na světě. Výrok předsedy Parlamentu Uhdeho slibuje konec dvouletých porad o tom, jak zabránit českým politikům, aby své postavení využívali k prosazení soukromých výhod.

Jak má vypadat velkoměsto? Z pohledu obyvatel by mělo oplývat neomezenou zásobou levných a komfortních bytů a pracovních příležitostí. Měl by v něm vanout horský vzduch, nejezdila by v něm auta, ale každý by se přesto rychle dostal tam, kam právě potřebuje.

Mrzne. I na ten kousek cesty od vrat nemocnice ke dveřím přistavené škodovky musí být novorozeně důkladně zabaleno. Z objemného fusaku vykukuje sotva vršek čepičky.

Když český Parlament naposledy hlasoval o konfliktu zájmů, bylo venku zataženo a teploměr dosahoval dvanácti stupňů Celsia. Čtrnáctého dubna 1992 v půl čtvrté odpoledne byl po vášnivých kuloárních debatách zákon s oficiálním názvem "na ochranu veřejného zájmu" schválen.