Ranní postřeh Petry Hůlové: Jak velká zla jsou ještě malá?

Místopředseda ODS Martin Baxa sice krátce po svém zvolení do čela ministerstva kultury trousil věty typu „Kultura je moje celoživotní láska a nyní ji budu moci sloužit,“ (Deník N), ale ODS jsem nikdy zájem o živou kulturu nevěřila. Oprávněnost nedůvěry se v kontextu takových výroků dokazuje těžko. Jistě, mluví především činy. Status umělce, neboli zápis do registru umělců, to hlavní, co se tu v minulém volebním období pro živou kulturu ne/udělalo, je  nástroj, který svou existencí pouze vytváří zdání, že je zde jakási podpora, která zde není, což je ještě horší, než kdyby to, že zde není, bylo evidentní.

Jak moc evidentní?

Třeba tak jako ve volebních letácích koalice Spolu, které v Praze rozdávají u výstupu z metra. V opulentních osmistránkových barevných novinách, kde se hned na titulní straně dozvíte, že jde „o všechno,“ nejde o živou kulturu v podstatě vůbec. Jako kultura se tu prodává obvyklá výstavba a péče o budovy a slovo umělec se tu vyskytuje jen jednou a to v kontextu oslavy náměstka pražského primátora Jiřího Pospíšila, který se údajně „ujímá i často zapomenutých umělců, stejně jako se aktivně stará o problematiku opuštěných zvířat.“ (Sic!)

Jsem kulturní freak, přiznávám. Aby šel někdo ve volebních novinách po živém umění, bude spíš okrajové, ale stejně. Skutečnost, že koalice, jejíž vlajková strana má v gesci ministerstvo kultury s ministrem, jenž je zároveň jejím místopředsedou a je do kultury zamilovaný, se kultuře v podstatě vůbec nevěnuje, mi už tak marginální nepřijde. Není to nedopatření, ale čistokrevná vizitka priorit. Jen si zde připomeňme, co do nich zcela jistě nepatří, až se bude zase někde účelově žvanit o podpoře živé kultury. Ačkoli s argumentem „volby menšího zla“ by volební noviny Spolu mohly vlastně vyjít zcela prázdné a vyšlo by to nastejno.