Ranní postřeh Petra Bittnera: Sledujme boj o Bedřišku

Rodina Antonína Baláže žije 30 let ve stejné půlce domu. Investovali do něj statisíce, nikdy neplatili pozdě. Letos jim však město smlouvu neprodloužilo, a tak v domě zůstávají bez ní. Přitom druhou polovinu téže budovy obývá rodina, která přišla teprve nedávno – a dostala dlouhodobou smlouvu i možnost dům kompletně zrekonstruovat. Nejde o právnickou složitost, ale o situaci, která má jasné kontury: dva vchody, dva různé režimy, jeden dům.

Před pár dny jsem se dověděl víc o aktuálním boji místních a podporovatelů proti bourání komunity Bedřiška na kraji Ostravy. Je to pár tzv. finských, dřevěných domků z 50. let – poměrně půvabná architektonická připomínka jednoho z veřejných pokusů, jak stavět levné bydlení, které by přesto dokázalo plnit svůj účel. A evidentně to dokáže už 70 let.

Za hluboce legitimní a smysluplný cíl se i v tomto případě postavila za místní iniciativa podporovatelů. Tak jako při každém podobném boji – z nichž jeden se dostal k široké veřejnosti díky dokumentu Dům bez východu Tomáše Hlaváčka – jim přinesou nějaké právní know-how, pomůžou s tím, aby se o té nespravedlnosti dovědělo co nejvíc lidí a celkově pomůžou se vším, v čem má nad místními vždy město či developer výhodu a neštítí se ji využít. Na Bedřišce se dnes dá dobře pochopit, co se stane, když stát i města rezignují na bytovou politiku a místo ní nechají pracovat jen logiku realitního trhu, krátkodobé cíle, komerční developerské mapy – a taky trochu touhu zbavit se „starostí“ s dodatečnými náklady na zvelebování místa, které nenese zisk.