Petr Bittner: Jak se Oto Klempíř stal směšnou postavou svých textů

Oto Klempíř – muž, který stvořil verš „Ten, kdo nehulí, ten hulí p*del“ – dnes nejspíš lituje, že si pro politický coming out nevybral radši to první. Hulení je totiž v Česku pořád ještě společensky přijatelnější než kandidatura za Motoristy sobě (díky za to).

Zatímco ještě nedávno vystupoval v médiích jako „nezávislý marketingový expert“, ve skutečnosti už tehdy pracoval na kampani, která se veze na vlně kulturního resentimentu, antiintelektualismu a takové té uplakané maskulinity, kterou se dnes někteří otcové snaží (bohužel často úspěšně) předat svým tápajícím synům. Bez uzardění v nejsledovanějších pořadech relativizoval dramatická obvinění Filipa Turka z násilí na partnerce a přispěl tak velkou měrou k sekundární viktimizaci mladé dívky, jejíž jedinou chybou bylo, že se stala součástí příběhu „hranaté legendy“. Všechno samozřejmě Klempíř hodnotil „profesionálně“ jako expert. Marketingový.

Vlastně čím dál víc tak začal připomínat přesně ten typ člověka, na kterého coby textař J.A.R. vždycky dělal sarkastické jazykové hříčky. Možná jsme mu celou dobu mylně věřili, že onen „tragikomický macho-loser“, o kterém J.A.R. rapují, je odzbrojující sebeironie. Jeho „odejití“ z kapely je nutným krokem, aby přežilo právě toto osvobozující vyznění jejich hudby. Protože Oto Klempíř se takovým loserem stal reálně.

Zatímco dostával prostor jako analytik, aktivně pomáhal stavět image politickému projektu, který útočí na všechno, co je v zemi byť jen trochu progresivní. Z kamuflované pozice si tak mohl bez přímé konfrontace došlápnout na všechny politické konkurenty, kteří se vůči Motoristům vymezovali.