Eva Lehečková: Chtělo by se nepsat o Ankaře, ale...

Jsou akademické prázdniny a chtělo by se mi psát… Pozorní čtenáři už vědí, že rozhodně ne o fotbale, protože ten sleduji pouze s vrcholným pobavením a z lásky k přátelům. S Wimbledonem je to jiná – jak já ráda fandím těm českým příběhům tamního úspěchu, a teď hlavně nápadité hře Karolíny Muchové! Ale chápu, že ne všichni pocházíme z Olomouce a blízkého okolí, a tak se přesuňme k tématu, které u nás již několik týdnů svědomitě zajišťuje další přežití mediálních domů.

Pojďme si předepsat, že najdeme alespoň tři dobré věci, které summit NATO přinesl. Buďme na sebe zároveň přísní a pojďme si zakázat sarkastické komentáře těch inscenačních projevů frašky, do nichž se výprava dvou českých delegací zahalila ještě dávno předtím, než se vyjasnilo, že budou delegace dvě – sarkasmus nám sice obvykle trochu pomáhá přežít ty vrcholy naší trapnosti na mezinárodní scéně, ale tahle mlha se časem promění v zábavnou historku pro vnoučata, kdežto ty dobré věci mohou mít reálnější dosah. Můj výběr z toho, co už víme?

Jedna: Česká republika vystupovala jako poslední a ve zkráceném čase, protože v plnění minulého závazku byla nejhorší. Premiér přitom veřejně slíbil, že příští rok závazek naplníme a zároveň se pokusíme o smysluplné, nikoli jen formální plnění. Jsou to kontrolovatelné sliby a na příštím summitu z nich budeme skládat účty, ošvejkovat tudíž už naštěstí nepůjde nic.

Dvě: Jednání Trumpa se Zelenským shovívavě rozkročené mezi raketami Patriot a drony včetně témat, jako je poválečná rekonstrukce Ukrajiny. Uklidňující chvíle pro konflikt za našimi humny.